Už je to doba, co jsem psala.

Co to plácám, píšu téměř každý týden a jedu jeden článek za druhým. I tak, už to není, co to bývalo. Po dlouhé době jsem si vzpomněla na tenhle blog a po ještě delší době mě napadlo, že by nebylo na škodu jej obnovit. Pod novým jménem, s jinými názory a celkově tak trošku jinak. A přitom vlastně úplně stejně.

Podobně jako prakticky do čehokoliv, i zde jsem do toho šla pěkně po hlavě a s vervou zase něco vykřičet do světa. Co? Jo, tak to ještě nevím. Ale něco se vždycky najde.

Už je to téměř tři roky, co jsem zmizela jen tak. Co se vlastně za tu dobu změnilo? Jak se tak dívám nazpět, spíše si říkám, co se nezměnilo, abych byla upřímná. Možná zmatek dospívajícího uvnitř mě? Možná chuť psát a tvořit? Možná má podstata?

Co vám však slíbit můžu, je, že jsem dospěla. A jsem dospělá. Přešla mě nálada vypisovat trapné tipy a triky, ale co se mě stále tak trochu drží, je občasný úvahový styl. Není špatné jednoduše sednout k tomu bloku a nechat své vnitřní já bojovat s myšlenkovými pochody. Takže to se nikdo nemusí bát, toto mi doopravdy zůstalo, i když už jsem s názory znovu o několik mil dál.

Škola mě naučila malinko více tvořit publicistické texty a ukázala mi, že nejen příběhy mají své kouzlo, proto tohle bude změna. Reportáže, krátké články s hlavou i patou či fejetony si mě získaly a doufám, že ovládnou i tento blog, protože jestli jsem si něco doopravdy oblíbila, je to, jak málo stačí k předání vlastních postřehů, zážitků a názorů. A jak fajn to ve skutečnosti může být ze strany čtenáře i autora.

Nemůžu vám však slíbit, co všechno tady najdete nebo nenajdete, jak jsem již psala, jdu do toho pěkně po hlavě a jak se tak říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. I tak doufám, že to nedopadne jako vždy a tentokrát se zde udržím o něco déle.

Pro začátek se můžete těšit na články z cesty do země čajů, Srí Lanky, odkud jsem se právě vrátila, či fejeton o velmi momentálním tématu, kterým se stala ekologie. Plánuji přidávat jednou týdně, ale kdo ví, nakolik mě to celé chytne a nepustí.

Pro dnešek se s vámi loučím a pomyslně si cinkám skleničkou na přípitek. Stuhu i velké nůžky jsem zapomněla doma, tak se na mě nezlobte, slavnostní otevírání se nekoná. Ale to šampaňské si za mě dneska dejte, já musím řídit.

A odjíždím, už mi svítí zelená. Tak zase za týden.

Z(a)tracený snílek