Z(a)tracený snílek: Cestování

Zobrazují se příspěvky se štítkemCestování. Zobrazit všechny příspěvky

Léto. Pojem, který mi letos unikl stejně jako i prázdniny. Od konce června jsem lítala kvůli nové brigádě různě po Republice na prohlídky, školení, zácviky a celkově to poslední, na co jsem dokázala myslet, bylo, kdy už konečně budu mít klid a kdy se vyvalím v posteli a seskládám všechno, v čem jsem kvůli těm obíhačkám měla nepořádek. Nějaká zábava, koncert a lidi byli to poslední, na co jsem měla náladu.

A i tak jsem v neděli ráno nastoupila s nejlepší kamarádkou na vlak směrem do Prahy, abych si užila toho mého milovaného zrzka, kterého jsem se nemohla dočkat už od října, nedocházelo mi, že na něj doopravdy jedu a že ho uvidím.

Cesta s dlouhým pokecem a setkáním s kamarády-kolegy mi zvedla náladu natolik, že jsem se dokonce začala i těšit, co sebou drobný výlet přinese.

Dopoledne jsme proflákaly po městě, odpoledne zase na obědě a v hotelu, než byl tedy čas vydat se na koncert, který sice začínal až v sedm, ale my se tam raději vydaly už na šestou. Kvůli složité administrativě, která koncertu předcházela, jsme nevěřily, že by vstup mohl proběhnout bez nekonečných front, avšak opak byl nakonec pravdou a my byly v areálu během deseti minut. Už toto nás velmi příjemně překvapilo, stejně jako dobrá místa, která se nám povedlo sehnat. Byly jsme v zadním sektoru na stání, proto jsme nepředpokládaly, že by se nám mohlo povést stát relativně blízko.

Jak se ale blížil koncert Zary Larson, místo se začínalo plnit a jak se před nás nacpalo několik lidí, zjistily jsme, že vlastně zas tak skvostný výhled nemáme, ať jsme sebeblíž. I tak jsme se ale nevzdávaly a s tím, že tak dobrá místa přece už neseženeme, jsme tam i na její koncert zůstaly. Dav byl ale bohužel v pěkně blbém rozpoložení, a tak, i kdybych si ji chtěla užít sebevíce, nebylo moc šancí, ta nálada vás stáhla taky. Ne že by se mi její představení nějak výrazně líbilo. Tancovala sice pěkně a hlas byl taky čistý, že by ji ovšem zajímalo, že má před sebou i lidi, které je třeba roztančit, to vůbec. Ona jen přišla, odzpívala si a zase odešla. Nic víc, nic míň.

James Bay byl už o něčem jiném, to ano. U toho už se všeobecná nálada zlepšovala, a tak byla i možnost si zazpívat a trochu i ve stísněném prostoru zatančit. On se i doopravdy snažil, aby si posluchači koncert užili a zapojoval dav, což bylo vážně super.

Asi v polovině koncertu jsme ale dostali žízeň a nakonec nebyla jiná možnost, než se míst vzdát a odejít dozadu, kde byla sice enormní řada, ale dalo už se alespoň dýchat. A jak jsme zjistily, zas tak zářná ta místa přeci jen nebyla, protože i z toho naprostého konce celého areálu jsme viděly mnohem, mnohem lépe, dalo se dýchat a vzadu byla taky mnohem jiná nálada než vepředu.

Po úmorném, asi hodinovém čekání jsme si konečně vyzvedly pití a zároveň i začal koncert Eda. A musím vám říct, že to byl neskutečny zážitek, doopravdy. Jel jednu pecku za druhou a celkově, bylo těžké zatlačit slzičky. Nebudu vám lhát, jednou nebo dvakrát mě dojal tak moc, až jich pár doopravdy ukáplo. Celkově mě neskutečně moc překvapil, protože, co jsem slyšela od známých, nikdo s jeho koncerty nebyl nijak extra spokojený, proto jsem tam šla s mírnou skepsí. Jak se ale ukázalo, nebylo vůbec proč, protože byl neskutečně skvělý, spolupracoval s davem a zpíval tak neskutečně krásně... a to, že hrál jen na kytaru a neměl u sebe kapelu, to všechno jen znásobilo a já si koncert fakt hrozně moc užila.

A co bych ještě moc ráda vyzdvihla, je doprava zařízená z koncertu, protože tohle bylo vážně úžasné. Cesta do metra byla prošpikovaná jak policisty, tak i informátory ohledně tras a odjezdů, a tak bylo doopravdy jednoduché dostat se tam, kde člověk potřeboval. A metro, které jezdilo snad každou minutu, bylo taky bezkonkurenční. Kdyby nás nevyhodili dvě zastávky před stanicí, kde jsme potřebovali, neměla bych na celý koncert snad žádných výhrad.

Více takto vydařených akcí, opravdu, z celé organizace jsem byla doopravdy nadšená, snad až na ty řady u pití.

Váš

Z(a)tracený snílek

16. července

Celý náš výlet se přehoupl do druhé části přeletem na Floridu, přesněji do Orlanda. Nebudu vám lhát, já se tady absolutně netěšila. Vedra ještě větší než předtím, hromada volného času jen tak pro nic za nic… upřímně, nic, co by bylo pro mě.

První den jsme taky začali tak, jak bylo v plánu strávit většinu pobytu tady: odpočinkem. Jelikož jsme dojeli na hotel až někdy ve tři hodi

ny ráno, celé dopoledne jsme všichni do jednoho prospali, a tak jsme měli půl dne za sebou.

Nezbývalo nám tedy nic jiného, než si jít užít pohodu do Seawordu. Absolutně jsem to nečekala, ale nakonec jsem si to tam užila už jen díky nádhernému představení kosatek a tomu, že jsem si mohla poprvé v životě pohladit delfína, který patří mezi mé nejoblíbenější zvířata.

V jednu chvíli nám dokonce i pršelo, a tak se vzduch ze čtyřiceti stupňů pročistil na mnohem příjemnějších pětatřicet, a tak jsme si to nakonec všichni pořádně užili. A to jsem si myslela, že mě už tyhle místa bavit nebudou.

17. červenec

Na dnešek jsem se neskutečně těšila. Jako malá jsem vyrůstala samozřejmě na Disneyovkách, a tak jsem měla všechny ty postavičky pořádně pod kůží a budu na tohle období vzpomínat ještě opravdu dlouho. Není tedy divu, že návštěva Disneylandu pro mě byla jako takový menší návrat do dětství.

A že začátek vypadal opravdu slibně. Velký wow efekt vyvolal už jen ten nádherný vstup, u kterého padaly brady dolů snad všem přítomným. Nemůžu nezmínit taky ten klasický hrad, který mi vehnal slzy do očí, protože přeci jen, tohle se nepoštěstí vidět jen tak někomu, zvláště v době s ohňostroji.

Nabití hromadou nostalgických emocí jsme nasedli na místní vláček, který nás provezl celým parkem, ale ke zklamání všech to bylo taky to nejlepší z celého dne. Jak jsme záhy zjistili, všechno to je sice pěkné, ale taky až moc dětské, že jsou všude extrémní řady a v tom vedru že se jednoduše nic dělat nedá.

Párkrát jsme si to celé prošli, udělali si hromadu fotek u ikonického hradu a nakonec zalezli do klimatizované restaurace s tím, že tenhle výlet se nám moc nepovedl. Všichni jsme se nakonec shodli, že bychom udělali nejlépe, kdybychom místo téhle návštěvy šli do Universal studia, které už jsme měli odzkoušené z LA, zatímco tady nás čekalo jen jedno velké a drahé zklamání.

A tak se ze dne, kdy jsem si chtěla zavzpomínat na to, jak jsem byla malou princeznou, stal den, ve kterém se mi zničily všechny mé dětské sny.

Musím však podotknout, že věřím tomu, že pokud máte malé děti, z místa budou nadšené. U nás byl problém ten, že jsme na to hold už moc staří.

18. červenec

Na dnešek jsem se neskutečným způsobem už od rána těšila. Plán byl takový, že holky vyložíme na pláži a s bráchou a tátou se společně vydáme do Kennedyho vesmírného centra.

Nepatřím mezi ty, kteří se kde nějak aktivně zajímali o rakety, astronauty a všechno tomu podobné, ale vždycky mě to nějakým způsobem fascinovalo tak, jako celý vesmír. A taky, že mě nezklamala ani prohlídka.

Viděli jsme velké haly, vzletové plošiny, Apollo 5 v reálné velikosti, zkusili si, jaké to bylo být v budově při odletu jednoho z raketoplánu s přesnými nahrávkami a myslím, že bychom toho stihli mnohem, mnohem více, kdyby se nepokazilo počasí a my nemuseli předčasně odjet, abychom zachránili holky z pláže před obrovskou vichřicí.

I tak jsem si to neskutečně užila a i když už si těch informací tolik nepamatuju, protože toho bylo vážně hodně, tak vím, že pokud budu mít někdy v životě ještě tu možnost, že se tam definitivně chci podívat znovu a projít si to v klidu celé.

Po tomto celém jsme se vydali na další dlouhou cestu, tentokrát do Miami, kde jsme měli ubytování na nejznámější ulici, kterou je Ocean Drive. Strašně mi to tam, obzvláště tak večer, připomínalo Stodolní, ale i tak mě to tam nějakým zvláštním způsobem neskutečně fascinovalo.

20. července

Po jednom proflákaném dni na pláži jsme vyrazili na krokodýlí farmu v Everglades. Definitivně to patří mezi jeden z největších zážitků, které jsem si z celé dovolené přivezla, aby bylo jasno.

Bohužel mi bylo celou dobu špatně z toho šíleného počasí, ale i tak se nedá říct, že bych si to neužila. Měla jsem tu možnost sledovat krmení krokodýlů, jednoho prcka si podržet, ale taky jsme se vydali na asi dvouhodinovou projížďku po místních močálech, kde těch krokodýlů bylo teda požehnaně. Vážně jsem se chvílemi až bála sedět tak na okraji loďky, protože tohle bylo šílený, jak blizoučko plavali. Rozhodně jde o zážitek na celý život.

Po tom, co jsme se k odpoledni vrátili zpátky, jsme si jen sbalili věci, vydali se na kraťoučké nákupy a s deštěm v patách se přesunuli na poslední lokaci celého našeho Amerického výletu, Petersburgu.

21. července

Už v Miami na mě padl nějaký splín, kvůli kterému jsem byla celou dobu nepříjemná, smutná a strašně moc se těšila domů. Naštěstí mi ale moc pomohlo se jen zastavit a vydechnout, od čeho byl právě Petersburg perfektním místem.

Nehledejte v tom nic speciálního, tohle místo jsme si vybrali jen díky oceánu a nedalekému letišti, ze kterého nás čekal odlet zpátky domů, jinak to bylo to nejobyčejnější místo na planetě.

Abych byla upřímná, dnešek tady píšu opravdu jen z toho důvodu, abyste viděli, že ne vždycky to je perfektní a že když někdo přidává denně rozzářené fotky z pláží a z různých destinací, kde se zrovna nachází, že to reálně nemusí znamenat, že je doopravdy spokojený nebo šťastný. Během cestování se totiž častokrát stává, že máte málo dní, během kterých opravdu vydechnete a neřešíte vůbec, ale vůbec nic a jen jste a užíváte si to. A přesně tyhle dny vás udržují v psychické pohodě, protože to cestování, byť se to nezdá, dokáže být taky pořádně náročné.

Pro mě tím dnem byl dnešek, kdy jsem se dala dohromady a znovu se do Ameriky zamilovala tak, až jsem div neplakala, když jsme odlétali. A že se nám odlet blížil.

23. červenec

A pak už se nedělo nic, co by stálo za zmínku. Včerejšek jsme proflákali u vody, zatímco dneska ráno jsme se vydali ještě na krátké nákupy. A pak směr letiště.

Jak jsem zmiňovala, doopravdy jsem si ten zbytek pobytu užila tak moc, až se mi z té krásné bubliny nechtělo nikam jít. Všude bylo krásně, nikdo nás nehonil, já si mohla svobodně povídat s lidmi, dokonce jsem přestala vnímat i to, že dělám chyby a že se mi možná budou smát, překonala jsem alespoň trochu strach z ještěrek a odpočinula jsem si tak, jako už dlouho ne. Zkrátka a dobře, bylo mi skvěle.

Oproti první návštěvě Ameriky jsem tentokrát mnohem více mluvila a mnohem více jsem se angažovala, takže mi to i dalo více. Program byl více mně ušitý, protože jsem spíše přes ty města a těch jsem si užila dosyta. Definitivně musím říct, že tenhle pobyt mi dal strašně hodně a rozhodně, jestli budu mít ještě někdy šanci, se chci do Ameriky podívat znovu a na některá místečka se kouknout znovu.

A momentálně mi nezbývá nic jiného než se s vámi rozloučit. Doufám, že se vám tahle menší sága líbila a věřím, že se zase někdy potkáme u podobných cestovacích článků. Prozatím vám můžu slíbit zase něco s letní tematikou, tak doufám, že vás tím nezklamu.

Váš Z(a)tracený snílek

7. července

Hned následující zastávkou po New Yorku bylo odlehlé místečko daleko od všeho, snad až na nákupní střediska. Přesně ty jsme ale měli v hledáčku, a tak jsme se u nich zdrželi celý dne, než jsme se přesunuli k večeru do Kanady.

Čekal na nás zážitek v podobě obrovské masy vody seskupené v nádherný vodopád. Abych byla upřímná, Niagáru jsem si představovala o něco více honosnou a velkou, i když teda měla doopravdy co nabídnout. Mám pocit, že jsem viděla i krásnější vodopády, i když jsem dech nad tou krásou zatajit musela.

Co jsem si ale užila, byl výlet loďkou až pomalu pod proud vody, kde se jinak ani nejde dostat. Být tak blízko, i když jsem kvůli kapkám pořádně nic neviděla, bylo perfektní a mrzí mě, že jsem neměla brýle, abych se mohla o to více pokochat.

A tak jsme se mokří jako myši vrátili zpátky na hotel a večer si jen z pokoje užívali výhled na osvětlení a ohňostroj, který řeka nabízí.

9. července + 10. července

Poté, co jsme vše znovu proložili nákupy, jsme se rozhodli zase trochu zabrzdit, a jelikož jsme měli volno, vydali jsme se k Darien Lake, které se rozprostírá tak pěkně uprostřed ničeho, ale vedle jezera je jeden z největších zábavních center ve státě New York.

Bohužel pro mě, lezla na mě nemoc, a tak jsem většinu času strávila na pokoji a ležela, nicméně na jeden den se vyblbnout a jet dál… na to je tohle místo perfektní, to ano. Naše dva dny byly zbytečně dlouhé, ale jelikož jsme neměli zas až tak co dělat, moc nám to nevadilo a všichni si alespoň odpočinuli u vody po svém.

12. července

Jak jsme nakonec zjistili, ta pauza se nám doopravdy hodila, protože přesun do Washingtonu DC byl doopravdy šílený a zdlouhavý. Po cestě jsme se zase zastavili na nákupech, ale jinak jsme to celé proseděli v autě cestou skrze New York.

Dorazili jsme předchozí den večer, proto jsme měli celý dnešek na to projít město, jak jen nám nohy dovolily, a řeknu vám, já se zamilovala. Tohle je město s velkým M. Majestátnost, historie i čistota na vás dýchají na každém kroku a definitivně se tohle město řadí do top 5, které jsem kdy viděla. Tak nádherné je.

Nenajdete tady žádné extrémně vysoké mrakodrapy, nejvyšší budovou celého města je Kapitol, který jsme bohužel obešli jen zvenku, ale i tak to stálo za to. Naše kroky dále směřovaly skrze všechny památníky, které tady můžete najít: Lincolnův, Kingův, 2. světové války i té Korejské. Celou cestu jsme kvůli šíleným vedrům zakončili u Bílého domu. Bohužel, ten jsme si projít nestihli, protože jen, co jsme přišli, policie ulici před ním začala vyklízet, a tak jsme měli smůlu a vydali jsme se nazpět na hotel.

Chlapi pak večer ještě projeli město autem, aby se pokochali, jak je všechno nasvícené, ale mně bohužel nebylo vůbec dobře, a tak jsem to musela vynechat. Škoda, z fotek, které mám a které vám tady taky přikládám, šlo o krásný výhled.

13. července

Washington DC jsme ještě neopustili, jen jsme se z centra přesunuli na okrajovější části, přesněji nejdříve k Pentagonu a následně na vojenský hřbitov.

Abych tedy nepředbíhala, Pentagon pro nás dopadl spíše katastrofálně než cokoliv jiného, protože dovnitř nás nepustili, a tak jsme se šli alespoň podívat na menší památník obětem 11. září. Jedno z letadel totiž dopadlo i tady a zabilo okolo 200 osob.

Co se Američanům musí nechat, je, že památníky stavit umí, protože i tento byl krásný, i když velmi smutný. Po zádech mi šla husina, když jsem došla k nejmladší oběti, které bylo necelých osm let.

Hned nato jsme se přesunuli k nedalekému vojenskému hřbitovu, který jistě všichni znáte z nejrůznějších filmů i seriálů. I pro nás to byla určitá povinnost zastavit se tady. I přes to, že většina výpravy moc nadšená nebyla, mě to místo uchvátilo, a i když se jedná o smutný pohled, mělo to v sobě sílu a atmosféru. Co mě ale malinko zklamalo, byl fakt, že většina nebožtíků nezemřela na žádné z misí nebo válek, ale že se z 95% jednalo o válečné veterány. Měla jsem zafixované, že se zde pohřbívají jen ti, kteří umřeli „hrdinskou smrtí“.

A trochu mě ještě na tomto místě znervózňovalo, že i když jde o hřbitov, že zde jezdí turistické vláčky, i když jak jsme v průběhu prohlídky zjistili, při rozsáhlosti toho místa to snad ani jinak nešlo.

14. července

Poslední destinací před Floridou se stala Philadelphie. A abych byla upřímná, tohle město bylo ze všech nejošklivější a tak trochu mi připomínalo Ostravu. Hromada správně amerických tlustých lidí všude, obchody pozavírané, chaos, zmatek, nepořádek… kdybych to měla všechno vyjmenovávat, byli bychom tady ještě dlouho.

Nakonec jsme se jen podívali na místní vyhlídku, která byla moc pěkná, koukli do radnice, kde byla podepsaná deklarace za nezávislost a zamířili nazpět na hotel.

15. července

Dneska už od rána pršelo, a tak nám nezbývalo nic jiného, než se na Rockyho schody, kde jsme se všichni těšili, podívat pouze z okýnka autem. A jelikož jsme neměli teda co jiného dělat, vydali jsme se do nákupního střediska nedaleko letiště a zbytek dne strávili až do odletu tam.

Vzhledem k tomu, jaký úspěch měla první série článků z cesty do Ameriky, rozhodla jsem se vám tady shrnout a sepsat i náš loňský výlet zde. Doufám, že vás tyhle články budou bavit stejně jako ty předtím a budu moc ráda za jakoukoliv vaši zpětnou vazbu.
Užijte si čtení.

1. července

Celá cesta začala na Katowickém letišti v půl třetí odpoledne, tedy o tři čtvrtě hodiny poté, co doopravdy započít měla. Naše letadlo hlásilo čím dál tím větší zpoždění a my začínali být nervózní, což se s námi neslo i v letadle. Všichni jsme moc dobře věděli, že máme pouhou hodinu na přestup na zaoceánský let a ani jeden jsme si chvilkami nebyli jistí, zda vůbec přestup stihneme. Přeci jen, Frankfurtské letiště, kde jsme měli namířeno, je jedno z těch největších v Evropě a jedná se takřka o drobný svět uvnitř města.

A čím déle jsme letěli, tím nervóznější jsme byli. Věděli jsme se, že boing stojí u brány Z 54, avšak z faktu, že by nás autobus po příletu mohl převézt ke gatu A, jsme si pouze dělali srandu. Ovšem když tato situace opravdu nastala, smích nás už nadobro přešel a my jen mohli pozorovat, jak se rafička hodin nebezpečně blíží k době našeho odletu. Když jsme byli vysazeni, měli jsme přesně jedenáct minut na to, abychom se přesunuli přes celé letiště. A tak započal náš lov na letadlo… Hrozilo nám totiž, že pokud spoj nestihneme, z Amerického výletu se stane průzkum Německa a místních zajímavostí.

Naštěstí jsme však tolik smůly neměli a o několik minut později už opravdu ještě s několika dalšími opozdilci nastupovali do okřídleného obra, který nás měl dopravit až do zaslíbeného New Yorku. V duchu jsme se všichni modlili, aby i naše kufry potkal stejný osud jako nás, případně pak, že tohle byla ta největší komplikace celého nastávajícího výletu.

A tak jsme se vznesli na oblohu, na několik následujících týdnů se rozloučili s Evropským kontinentem a na následujících devět hodin se odebrali do svých vlastních světů.

Do „Země za velkou louží“ jsme kvůli velkému časovému posunu dorazili ještě téhož večera. Na J. F. K. Airport jsme prošli kontrolou, která se samozřejmě, jak je již našim zvykem, neobešla bez několika zádrhelů. Nikdo však naštěstí ze Spojených států nebyl vykázán, a tak jsme si vyzvedli kufry (které překvapivě přiletěly také) a vydali se vstříc velkoměstu a místním taxikářům.

A alespoň tady jsme se bez jakýchkoli háčků, snad až na pochybnosti ohledně našeho řidiče a jeho plánů, dostali do hotelu, který se měl stát našim příbytkem na několik následujících dní.

Nedá se říct, že bych po tom, co jsem z města za těch několik desítek minut viděla, byla okouzlena. Spíše mě všechny ty tmavé uličky skrývající, podle slov taxikáře, velké nebezpečí děsily. I tak jsem to všechno ale nezavrhovala a s vidinou v lepší zítřky se vydala po dlouhém dni na kutě.

2. července

Ve dne, zvláště pak v brzkých hodinách ranních už město vypadalo mnohem lépe, než jak tomu bylo předešlé noci. Dost možná tomu přispíval i fakt, že jsem si odpočinula po dlouhé cestě, ale vše najednou vypadalo mnohem optimističtěji. Ovšem až na náš jet lag, který se projevil tím, že jsme se převalovali v postelích už v pět ráno a v šest se nechali z peřin vyhnat pocitem hladu.

I proto naše výprava do ulic započala okolo osmé hodiny. Vzhledem k tomu, že náš příbytek se nacházel hned vedle Brodwayské ulice, neodpustili jsme si procházku po Manhattanu, převážně pak po těch nejatraktivnějších centrech jako je například Times square či Empire State Building nebo Rockefellerovo nákupní centrum.

Co se Times square týče, byla jsem mírně řečeno zklamaná. Ze všech těch filmů jsem si představovala obrovské náměstí plné hlučných Newyorčanů, svítících reklam a žlutých taxíků. Pravda, tabule i taxíky zde byly, avšak velikostně se nejednalo o nic převratného, ulice byly plné pouze turistů s fotoaparáty většími než celé mé bytí. Dost možná za to mohl fakt, že jsme tam byli během dne, avšak místo mě nikterak neohromilo.

To se však nedalo říct o naší další zastávce, kterou byl právě ikonický mrakodrap Empire State Building. Zde se projevila výhoda předem zakoupených kuponů na místní památky, a tak jsme přeskočili většinu ohromné řady a během chvíle se mohli kochat překrásným výhledem na celé město. Rozhodně šlo o něco, co se mi pevně vrylo do paměti, jelikož takový pocit, že mám svět na dlani, jsem neměla snad nikde na světě – dokonce ani v tom letadle.

A po dech beroucím zážitku byl konečně čas na oběd, který svou cenou také dokázal způsobit drobnou zástavu srdce. Co je všeobecně známo, je, že bydlení v Americe je drahé na rozdíl od oblečení. A v restauracích to platilo dvojnásob, jelikož za cenu jednoho vašeho obědu pro pětičlennou rodinu byste si dokázali koupit i sadu vyhlášených šperků. Avšak tak to zde měli nastavené a nám nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit, v poklidu se najíst a pokračovat v průzkumu města, což jsme také udělali.

Poslední zastávkou se tedy stala budova OSN a Trump’s tower, kde jsme se chtěli podívat spíše ze zvědavosti. A bohužel se nám nepoštěstilo a nebyl nám umožněn vstup ani do areálu Organizace spojených národů, a tak jsme byli donuceni spokojit se pouze s pohledem z ulice a pokračovat dál. Co nám za to ale stálo, byl nádherný západ slunce v místních uličkách.

A jelikož si naše tělo žádalo spánku, protože v České republice bylo tou dobou něco okolo druhé hodiny noční, vydali jsme se zpět do hotelu a tím ukončili náš další den zde.

3. července

Dnešní den byl už od počátku ve znamení sebevzdělávání, když jsme se vydali na projížďku lodí na Liberty island, kde se nachází slavná Socha svobody, spojenou s prohlídnou Ellis island, místem, kde se nacházela slavná imigrační stanice.

Co se sochy svobody týče, nikterak mě nezaujala. Nepředčila žádná z mých očekávání, naopak jsem si představovala celý ostrov mnohem honosnější a, což byla má chyba, mnohem prázdnější. Fakt, že jsme se prakticky jen prodírali davy turistů, mě nijak neokouzlil.

A co se týče Ellis island, rozhodně se jednalo o zajímavé místo plné obrovského množství příběhů a šťastných konců. Co mě však mrzí, nezdrželi jsme se dlouho, protože vše bylo v angličtině a jediní, kdo rozuměli, jsme byli já s bratrem. Ostatní členové skupiny se proto raději rozhodli užívat si denní dávky kofeinu vyhřívaje se na sluníčku. A i na nás bylo po hodině čtení informací až až, a tak jsme se rozhodli, že už nebudeme zdržovat a vrátíme se za ostatními. Pokud někdy budu mít ještě možnost se do New Yorku podívat, imigrační muzeum bude rozhodně místem, kde se budu chtít podívat ještě jednou.

Pro zajímavost, abyste věděli, jak jsem myslela ty šťastné konce a mnoho příběhů, zde je pár přeložených textů z tabulí, které se nacházely po celé rozlehlé budově:

  „To je vše, co jste slyšeli. Zlato na ulicích Ameriky… není žádná východní Amerika ani západní Amerika, žádné Spojené státy, pouze Amerika. Byly to samé dobré věci. Můžete zde být kýmkoliv chcete a vydělat hodně peněz, i když to bude pouze dollar denně.“ – Louise Nagy, imigrace roku 1913
          „Den, kdy jsem opustila domov, se mnou šla má máma na železniční stanici. Když jsme se loučily, říkala, že to je jako vidět mě vcházet do mé rakve. Už jsem ji poté nikdy neviděla.“ – Julia Goniprow, imigrace roku 1899
          „Přeji si, abys přišel do Ameriky, milý bratře, protože já se zde mám nyní vážně dobře, nemám žádné důvod vracet se do naší země, protože v naší zemi mě čeká pouze bída a chudoba a nyní se mám lépe než lord naší země.“ – z dopisu Adama Raczkowského

A toto je pouhá část toho, co zde můžete najít. Podobných zpovědí, spisů a záznamů je zde obrovská spousta.

A po této zastávce jsme se lodí vrátili zpět do pochmurně vyhlížejícího New Yorku, kde se začínaly stahovat mračna. Neotáleli jsme a rovnou jsme se vydali k památníku 11. září, který mi naprosto vyrazil dech. Myslím, že i kdybych se snažila sebevíce, nedokážu vám předat ani zlomek emocí, které jsem v tu chvíli pociťovala. Nedokážete si představit, jak silná atmosféra zde panovala, a už vůbec ne, jak moc vás dokáže zasáhnout rozsáhlost samotného památníku.

Pro ty, kteří nevědí, se jedná o vyhloubené díry z černého kamene přesně v místech, kde stála slavná Dvojčata. Uvnitř po stěnách stéká voda lehce připomínající pád budovy do sebe samé. A co je na tom to nejděsivější, po celém obvodu obou těchto obrovských jam, jsou vytesaná jména všech, kteří při této tragédii zemřeli. Fakt, že u nejednoho jména se nacházel dodatek „a její nenarozené dítě“, snad ani nemusím dodávat, avšak právě tyto nápisy byly tím, co mě zamrazilo snad nejvíce. Uvědomit si, kolik nevinných, zde doopravdy bylo a o jakou tragédii se ve skutečnosti jednalo.

A jelikož se v areálu památníku nacházelo i samotné muzeum, rozhodli jsme se vydat i tam. Znovu upozorňuji, že ti, kteří by zde měli v plánu jít, by si měli předem koupit lístky, protože řady, které se zde stály, byly takřka nekonečné.

Hned na začátku expozice na nás čekal základní popis útoku: kdy a kde k němu došlo, kdo byli účastníci a na jaká místa měli namířeno. Nacházely se zde také obrázky Dvojčat jen několik minut před katastrofou. Následovala obrovská místnost, kde šly vidět základy mrakodrapu a uprostřed stálo několik děsivě vyhlížejících připomínek této tragédie. Hasičské auto s velmi pomačkanými plechy, sloup pomalovaný lidmi, kteří přáli upřímnou soustrast, nebo pak naopak stále doufali, že se jejich příbuzní ještě najdou mezi sutinami…

Dále jste se dostali do obrovského areálu plného spletitých chodbiček, které si myslím, že jsem ani po těch několika hodinách zde neprošla celé. Ať už šlo o vzpomínkovou místnost, kde měl každý zahynulý fotku, přes pozůstatky budovy až po fotografie a videa z pokusů záchrany osob z bortících se mrakodrapů.

A i když jsem zde nestrávila moc dlouhou dobu, rozhodně můžu říct, že takto silný zážitek jsem nikdy nezažila a myslím, že nic podobného ani nezažiju. Jsou místa, kde si každý z nás uvědomí, jak cenný je lidský život a jak jednoduché je jej zničit… a očividně ne jen jeden.

Po prohlídce muzea a památníku nás čekala cesta k Rockefellerově centru, kde se na samém vrcholu nacházela další z krásných vyhlídek na město. Jednalo se dokonce i o místo, kde vznikla jedna z nejslavnějších fotografií světa, a to tou, kde dělníci sedí v obrovské výšce nad městem a na rozestavěné budově svačí.

Nás zde ovšem jídlo nečekalo, naopak nám byl naservírován nádherný výhled na západ slunce a noční New York, který definitivně stál za to a troufám si říci, že tato vyhlídka byla mnohem krásnější než ta, která je na Empire State Building. Možná to bylo tím krásným západem, možná menším množstvím lidí, jednoduše se mi zde líbilo mnohem více a dost možná bych tam stála a kochala se ještě nyní, kdybychom se nemuseli kvůli únavě po celém dni a stále trvajícímu jet lagu vrátit zpět na hotel.

4. července

Následující den jsme se rozhodli strávit projížďkou okolo města na lodi. Hodně lidí právě tuto prohlídku chválí a i my jsme s nimi měli vždy dobré zkušenosti. Bohužel, zde to říct nemůžu.

Prvním problémem byla rozbitá loď, kvůli které jsme vypluli o více než hodinu později, následně pak huhlající průvodce a nakonec fakt, že jsme se prakticky nic nového nedozvěděli, pouze jsme si ověřili naše informace. A to nám bohužel za těch několik hodin času a velký peněžní obnos nestálo.

Po prohlídce města jsme zůstali v přístavu, kde se o několik lodí dál pořádala výstava letadel. Mě však toto téma blízké není, proto jsem si raději nedaleko vyhlídla menší park, kde jsem si povídala s místními a poznávala tak město i celou zemi z tohoto úhlu pohledu. Musím říct, že jsou zde velmi přátelští a komunikativní lidé a rozhodně jsem si tento čas užila. Ovšem ani zbylá část naší výpravy neprohloupila, jelikož když se o necelé dvě hodiny později vrátili, jejich reakce byly pozitivní.

Společně jsme se pak všichni vydali na jídlo a po něm se naše cesty znovu rozdělily. Zatímco ženská část naší výpravy se vydala zpět k hotelu a nakupovat, já s mým bratrem a tátou jsme zamířili k Brooklynu. Ten jsme si bohužel projít nestihli, jelikož nás tlačil čas, ale alespoň jsme si prohlédli a nafotili pohled na opačný břeh East River, kterým byl především Manhattan. Rozhodně nešlo o nejlepší vyhlídku, ale jak jsem již zmínila, neměli jsme tolik času, abychom se vzdalovali více od stanice metra, a tak jsme se museli spokojit i s tímto přelidněným místem.

A důvod, proč jsme tak spěchali? Jelikož bylo 4. července, Amerika se ponořila do vlasteneckých barev a hrdě ukazovala světu svou nezávislost. A přesně k této události si město připravilo také slavnostní ohňostroj, který se měl odehrávat v centru Manhattanu. Bohužel pro nás, bylo to také jedno z mála míst, které nebylo protkáno zastávkami metra, a tak jsme museli vyjít o to spíše, abychom si stihli najít dobrou vyhlídku.

Že by se nám to povedlo, se úplně říct nedá, ovšem kvůli množství lidí v ulicích, jsme se blíže dostat ani nemohli. A v konečném výsledku, po samotném zhlédnutí, nám to vlastně ani nevadilo, jelikož ohňostroj nás všechny tři zklamal.

A jak se pak následně ukázalo po hodině chůze, následných třiceti minutách v přecpaném metru a zabloudění v uličkách, rozhodně nám to za to celé nestálo. Jak jsme se ale nakonec shodli, ne všechny dny musí být skvělé, a tak jsme se s bolavýma nohama vydali spát.

5. července

Další a zároveň poslední den v New Yorku jsme se rozhodli věnovat návštěvě známého Central parku. Jak je všeobecně známo, jde o opravdu obrovskou zelenou plochu v samém srdci města tak velkou, že projít ji by zabralo takřka celý den.

Proto jsme využili možnosti jízdy na kole a společně s mými sourozenci jsme se vydali na projížďku. Rodiče mezitím čas trávili v prostoru hotelu a procházkou po Broadway street.

Všechny tři nás překvapila opravdová velikost parku, jelikož i toto místo se může z filmů a seriálu zdát malé, ovšem fakt, že naše projížďka trvala dobré dvě hodiny, mluví nejspíše sám za sebe. Dalším, co nás překvapilo, byla rozlehlost tras pro kola a tomu, o jaký komplex ve skutečnosti jde. Jak jsme se všichni tři shodli, rozhodně šlo o zelenou džungli mezi železnými giganty a ztratit se ve spleti uliček by byl jistě velký problém.

O čemž jsme se ujistili o několik momentů později, když jsme zjistili, že nevíme, kterým vchodem jsme do parku vjeli. Z pohodové projížďky se stala záchranná akce, kdy nám pomáhal nejeden občan. Najít se nám trvalo téměř půl hodiny, ale nakonec jsme to společnými silami zvládli a spokojení zamířili zpět na hotel.

Tam už nás čekalo pouhé dobalení věcí, vyzvednutí auta, které jsme na následující dva týdny měli zapůjčené, a cesta z města. Tím však naše výprava samozřejmě nekončila, na rozdíl od tohoto článku. Navštívili jsme dále ještě několik dalších krásných měst, prozkoumali přírodu a na poslední týden se vydali i na prosluněnou Floridu. O tom ale možná někdy příště…

Dneska je to ode mě vše, ale nebojte se, na další články z této cesty se můžete těšit zase za dva týdny. Momentálně to vidím na dvě pokračování, ale sama si ještě nejsem jistá, jak to vyjde.
Určitě mě moc potěší zpětná vazba. Tak zase za týden.
Vaš Z(a)tracený snílek

Původně jsem si říkala, že psát článek z této dovolené moc smysl mít nebude, jelikož jsme prvních několik dní strávili na pláži, jenže jak pak přišla velikonoční neděle a s ní spojené útoky na Srí lance, změnila jsem názor. Proto tento článek nebude tak úplně o poflakování se a o tom, co jsme dělali jednotlivé dny, ale shrnu jej do několika kategorií.

Doufám tedy, že se vám tato další cestovatelská část bude líbit.

Cesta

Co se cesty týče, jako první musíte počítat s tím, že dostat se tam je velmi časově náročné. My, jelikož lety z Ostravy byly zrušeny, jsme byli donuceni jet vlakem do Prahy a letět odsud, proto se nám vše protáhlo o další čtyři hodiny. Ovšem i bez toho je nutno počítat s jedním přestupem v Dubai a s tím spojené čekání na další let.

Bohužel ale ani přistání v Kolombu ještě není úplně výhra. Místní doprava ani stav silnic vám neumožňuje jet moc rychle, proto i my, kteří jsme měli hotel padesát kilometrů od letiště, jsme tuto trasu jeli necelé dvě hodiny.

Suma sumárum, jen cesta tam nám osobně zabrala přesně čtyřiadvacet hodin. Proto, jestli jste vyloženě odpůrci dlouhých cest, možná bych raději zvolila jinou destinaci, kde v letadle strávíte méně času. Ostatně, ani ta Dubai není k zahození a zkrátíte si trasu o dobrých sedm hodin.

Cenová dostupnost

Na samotné dovolené na Srí lance jsou drahé prakticky jen letenky a základní ubytování. Co se ostatního týče, jedná se o chudou zemi, proto jsou tomu uzpůsobeny i ceny. Rozhodně nedoporučuji si v hotelu zajišťovat all inclusive, ale pouze polopenzi nebo samotné snídaně, protože velký luxusní oběd si zde dáte bez jakýchkoli problémů do sto padesáti korun.

Co už je pak dražší, jsou turistické suvenýry. Lidé zde mají mentalitu nastavenou tak, že oni sami si dovolenou nemůžou dovolit, proto nás turisty berou jako zbohatlíky, co neví co s penězi. A přesně tak jsou nastaveny ceny například čajů, šperků nebo jejich medicínských mastiček. Jednoduše, pokud se budete chtít vydat někde nakupovat, počítejte s tím, že se vám to prodraží.

Lidé a okolí

Byla jsem již v hodně zemích, kde byli lidé velmi příjemní a přátelští, ale Srílančani to všechno posunuli ještě o úroveň dál. Nečekala jsem, že zrovna zde potkám tak pracovité, slušně vychované, ochotné a milé lidi, ale byla jsem velmi mile překvapena.

Bohužel ale, když jsme šli pak do ulic a jen si procházeli městečko, už jsem se tak dobře necítila. Jako mladá běloška, co umí anglicky, jsem byla tak trochu „žádaným zbožím“ a moc jsem si neužívala ty pohledy, které mi byly všemi věnovány. Abych byla upřímná, připadala jsem si dosti jako atrakce.

A vzhled okolí? Jo, tak tady bych se mohla rozvykládat na další dvě strany. Abych vás ale nenudila, vezmu to trochu ve zkratce. Před cestou tam se musíte připravit na to, že i když je zde nádherná krajina, jakmile sjedete pohledem na místní ulice, už to tak pěkný pohled není. Špína, smrad, hlučno, šílená doprava (k té se ještě vrátím) a chudoba snad všude, kde se podíváte. Pokud jste tedy měli v plánu cestovat z místa na místo, nejsem si úplně jistá, jestli zrovna na Srí Lance to je doopravdy dobrý nápad, protože myslím, že to není jedno z míst, kde byste se večer chtěli ocitnout bez střechy nad hlavou.

A jak jsem vám již slibovala, ještě bych se ráda zmínila o místní dopravě. Abych byla upřímná, snad nikdy jsem neviděla nebezpečnější dopravu než zde. Čáry na silnicích jsou zde snad jen doporučením, předjíždění v obou směrech najednou naprosto běžným a korunku tomu všemu nasazuje ještě neustálé troubení. A abych nezapomněla, jezdí se zde vlevo, takže pro nás všechny to působilo ještě mnohem nebezpečněji.

Pláž a moře

Musím říct, že se mi ještě nestalo, abych každý den chodila do tak teplého moře. Jediný den, kdy byla teplota tak čtyřiadvacet stupňů, byl, když jsem do něj šla asi hodinu před obrovskou bouřkou, takže se není ani čemu divit. Ovšem i přes kalnou barvu se mi ani jednou nestalo, že bych šlápla na něco ostrého, takže ani tohoto jsem se nebála. A vlny zde byly také perfektní. Myslím, že tady nemá ani cenu kupovat jinou, než červenou vlajku, protože by ji ani nevyužili.

A pláže se taky nemusíte bát, je krásná písková bez nepořádku. Občas byl kousek, kde se nacházely rozmixované mušle, takže bylo trochu nepříjemné tudy chodit, ale jinak moc pěkné.

Počasí

I přesto, že jsme odjížděli s velmi špatnou předpovědí počasí, nakonec jsme byli velmi spokojení. Jeli jsme v období monzunových dešťů, takže jsme předpokládali, že minimálně dva dny nám proprší, jenže opak byl pravdou a počasí bylo velmi příjemné.

Teplo bylo sice velké, ale vlhkost ovzduší a větřík vás velmi příjemně chladili, takže jsem to zvládala i já, která jinak vedra snáším velmi těžce.

A jak jsem již zmínila, byli jsme zde v období monzunových dešťů, takže bylo samozřejmé, že nám přeci jen poprší. A až na jeden den bylo škaredě vždy jen v noci nebo od tak půl šesté večer, což je doba, kdy jste většinou už zpět na pokoji, protože sluníčko už tak jako tak není moc silné. Proto, kdybyste se báli tohoto, nemějte strach, není to tak hrozné, jak se může zdát. Druhá polovina dubna byla minimálně u nás bez problému.

Připravte se ale na to, že západ slunce zde probíhá pravidelně asi půl hodinku okolo šesté večer. Focení bylo vždycky velmi rychlé, měli jste na něj tak patnáct minut, než se vážně hodně zešeřilo a v půl sedmé už jsme neviděli ani na krok. Své kouzlo to ale mělo.

Výlety

Co se výletů týče, navštívili jsme pouze dva, ovšem celodenní. Vzhledem k místní dopravě se zde dělají výletové balíčky, během kterých navštívíte několik atraktivních lokací během jednoho dne a ušetříte tím hromadu času.

Ten nás první obsahoval projížďku vodním safari, želví farmu, výrobnu šperků a prohlídku zahradou s exotickým kořením a bylinkami. Co se tohoto týče, byla jsem velmi příjemně překvapená. Cesta trvala krátce a program pěkně odsýpal.

Ve vodním safari jsme měli možnost vidět spoustu různých plazů a ptáků, které se zde na ostrově nachází, flóra sice tak rozmanitá nebyla, ale o to krásnější se zdála.

Další zastávkou byla želví farma, která mě velmi překvapila tím, kolik jsme toho měli možnost vidět. Od albínských želv přes zraněné až po den staré želví mláďátka. Všechny jsme si mohli pohladit a věřte mi, že nelžu, když říkám, že jsem se do nich zamilovala.

Předposlední lokací byla výroba šperků, která na jednu stranu sice zajímavá je, ale moc vám toho k ní neřeknou. Zajímavější pak je obchod, kde si můžete dané ozdoby nakoupit, protože ruční práce to je úžasná a místní modrý safír je vskutku krásný.

A posledním místem, kde jsme se zastavili, byly zahrady s kořením, které mi z toho všeho nakonec přišly nejlepší. Se samotným místním lékařem jsme prošli nejzajímavější bylinky i koření a ke všemu nám bylo řečeno, s čím se smíchává a jaké léčivé účinky to nakonec má. Součástí všeho byla i masáž, která byla sice brutální, ale o to účinnější a přísahám vám, že lépe mi nikdo má bolavá záda ještě nerozmasíroval. Po tom všem jsme si mohli nakoupit místní přírodní léčiva, tak mi držte palce, snad to všechno zabere, protože občas to znělo až pohádkově.

Druhý výlet shrnu více v rychlosti, protože z něj jsem už tak nadšená neodjížděla, i když šlo o mnohem větší lákadlo. V plánu byl sloní sirotčinec, prohlídka buddhistického chrámu Kandy a návštěva čajových plantáží.

Ohledně slonů, byla jsem velmi zklamaná. Krmení obnášelo to, že jste si museli zakoupit ovoce a to jsme jim dávali, projížďka znamenala pět minut utrpení na tvrdém sloním hřbetu a mytí zase, že si tři minutky můžete na slona šplíchat vodu. Za mě nic moc, když uvážím, jak dlouho jsme tam jeli.

Něco podobného můžu říct také o Kandy, které jsem čekala mnohem, mnohem honosnější. Také pochopit to všechno, co průvodce říkal, nebylo zrovna jednoduché, jelikož historii buddhismu moc nastudovanou nemám. Rozhodně mě to ale nakoplo zjistit si více a zkusit meditaci, to ano. Ale jinak, za mě palec dolů.

Co se mi už ale líbilo, byla prohlídka čajových plantáží i s výrobou, protože přeci jen, čaj je něco, co se týká snad každého z nás a bylo zajímavé vidět, jak to všechno funguje. A přiznávám se, po letech jsem konečně našla černý a zelený čaj, který mi doopravdy chutná, což jsem nečekala, že se vůbec někdy stane. Za mě velmi zajímavé místo.

Útoky a atmosféra po nich

Všechny ty útoky se staly, když jsme byli zrovna na prvním z výletů, takže jsme je nijak nezaznamenali, až když jsme jeli večer nazpět na hotel. O to děsivější to ale všechno bylo, protože jsme najednou viděli ty černobílé praporky a černé vlajky rozvěšené všude, kde to šlo, zavřené obchůdky, nulovou dopravu, prázdné ulice… vypadalo to jako po apokalypse, jen s tím rozdílem, že bylo možné vidět co pár metrů vojáka se samopalem. Nebyl to příjemný pocit, opravdu ne. Ulevilo se mi, když jsme dojeli na hotel, jenže jak jsem pak viděla ostrahu prohledávat zahradu, vůbec mě to neuklidnilo.

A vidět všechny ty místní, jak jsou najednou zachmuření a myšlenkami úplně někde jinde… doopravdy mi jich bylo líto a v tu chvíli jsem se všemi v zemi soucítila a měla strach společně s nimi, i když nás všichni uklidňovali, že se nám nic nestane a jsme v bezpečí. Pocit, že jste třicet kilometrů od hlavního města se jim tím ale nepovedlo ani náhodou zmírnit, a tak jsem první dvě noci spala opravdu špatně.

Jinak mě to ale jako turistu ovlivnilo snad jen zákazem vycházek, který byl několik prvních dní od šesti do šesti, následně pak od osmi večer do čtyř do rána, a také nařízením, že na letišti jsou turisté nuceni být čtyři hodiny předem.

Naštěstí se pak ale situace znovu uklidnila a my jsme všichni jen pozorovali zprávy, jestli se zase něco nestalo. A i přesto, že se už nic nového nedělo, stejně jsem si oddechla až v Dubaji na letišti, když se celé naše letadlo rozprchlo. Pět hodin v Kolombu na jejich letišti jsem totiž měla reálně strach a odpočítávala každou minutu, až odtamtud vypadnu.

Závěrem

I přes to všechno, co se dělo, jsem si dovolenou dost užila a odvezla si z ní krásné zážitky, stejně jako i ty pochmurnější zkušenosti. Abych ale byla upřímná, dost mě to utvrdilo v tom, že nemám strach z cestování, že toto se může stát kdekoliv a je zbytečné bát se, protože to bychom pak nemohli ani vycházet z domu… a ani to by nás očividně stoprocentně neochránilo.

Takto jen můžu Srí lanku doporučit jako krásnou destinaci, ovšem počkejte si, až se vše znovu uklidní a bude v pořádku, momentálně bych tam nejbližší měsíc nejezdila. Ale pak? Užijte si příjemnou dovolenou.

Dostáváme se do závěrečné třetí části celého výletu. Já doufám, že jste si tyto články užili a že vám tohle mé povídání něco dalo. A já se s vámi těším u dalších článků, tentokráte už těch typičtějších.