Z(a)tracený snílek: Ostatní

Zobrazují se příspěvky se štítkemOstatní. Zobrazit všechny příspěvky

Zdravím vás u dalšího článku!

Díky bohu se tentokrát nemusím omlouvat za neskutečnou pauzu, protože na mě je ten měsíc a něco pomalu jako kdybych tady něco zveřejnila přímo včera. Za to se vážně omlouvám, ale, no, však vy si zvyknete, já vám věřím.

Abych ale nemluvila o ničem a vy jste tenhle článek nezavřeli předčasně, pojďme rovnou k věci.

Toto téma mě napadlo dnes, asi hodinu dozadu, když jsem po dlouhé době dočetla příběh na Wattpadu, sociální síti, kde jsem ještě pár let dozadu sama aktivně působila a přispívala k místní tvorbě. Tehdy bylo všechno ze srandy, platforma byla malinká a i přes mnoho talentovaných autorů to byla vesměs pro nás všechny, převážně pro ty mladší, ke kterým jsem se také řadila, pouze taková srandička na vyplnění času v nudné hodině. Jenže když se tam vracím nyní, narážím na vážně kvalitní a propracovaná díla, a tak se ve mně vzedmula vlna rozhořčení.

Došlo mi totiž, jak já sama před spolužáky kryla displej mobilu ani ne tak proto, aby si nevšimli samotného textu, ale spíše z důvodu, že jsem se styděla, že by mohli design Wattpadu poznat. Přitom příběh, který jsem zrovna četla, byl tak perfektně podaný, že jsem dokonce neodolala a místo učení se na test jsem se jednoduše o zavřený sešit pouze opřela a četla si vesele dál. Neříkám, stává se mi o i u knih, ale nemyslím si, že jsem jedna z těch nezodpovědných. Když mám svou povinnost, odbudu si ji a pak ano, klidně si čtu, ale tady jsem prostě neodolala.

Ovšem mnoho mých vrstevníků se samo svezlo na vlně Wattpadu, která byla okolo roku 2014 velmi silná, a teď, když jsme všichni rádoby dospěli, se uzavřeli do svého názoru, že to je platforma pro malé děcka plná nekvalitních braků, které jsou nerealistické a k smíchu.

Řeknu vám, množství knih, které miluju natolik, abych si je přečetla znovu a doopravdy jsem to i udělala, napočítám na prstech jedné ruky. Množství příběhů, které jsem četla mnohokrát dokolečka? Mnoho, definitivně je to dvouciferné číslo. A nedá se říct, že by byly třeba kratší než normální knížky, to vůbec, jeden z nich mám například od autorky, která si jej vydala samo nákladem, text má menší písmo a užší řádkování než běžné knihy, a i tak se tloušťkou rovná předposlednímu Harrymu Potterovi.

Jistě, najdete tam hromadu počinů, po kterých si chcete minimálně vydloubat oči, abyste nikdy nic podobného znovu neviděli, avšak troufám si říci, že takových je mnoho i v těch knihkupectvích, o to smutnější, že tam texty prošly mnoha rukama a lidé za ně dobrovolně platí. Na tom Wattpadu autora omlouvá jen to, že je většinou sám sobě beta reader, korektor, rádce i kouč. O grafikovi a redaktorovi nemluvě. A taky to je zadarmo, ale tak... to už je asi to nejmenší.

Tak si říkám, proč se to špatné jméno téhle aplikace stále tak drží? Už to dávno nejsou dvanáctileté "dospělačky", které to tam celé ovládají, stojím si za svým, že je to pouze o sociální bublině, kterou si tam utvoříte. Já samotná objevuju autory v mém věku, kteří píší možná o nerealistických věcech, stále to jsou fan fikce, ale ty příběhy mají něco do sebe, a hlavně, u většiny z nich je napsáno, že se autor za jeho psaní posunul tak moc, že se rozhodl ho celý přepsat a momentálně na tom pracuje. A jde se zlobit na něčí schopnosti tři roky dozadu, když měl dost sebereflexe, aby uznal svou chybu a začal pracovat na její opravě?

I když už se tam rozhodně nevyznám jako kdysi a neřeknu vám, co zrovna letí, kteří jsou nejčtenější autoři a jestli je in psát teenfikce nebo detektivky, jedno vím jistě: místní příběhy rozhodně nejsou fraška, právě naopak. Některé knížky se mě mohly jít oproti nim zahrabat a myslím, že menší nakladatelství by se těmto autorům měla více věnovat, protože si myslím, že právě zde leží to zlato, pro které se stačí sehnout, trochu ho přeleštit a voilà, máte autora, text i čtenářskou základnu. A to je něco, po čem touží snad každý vydavatel.

Zdravíčko!

Je to dlouho, já vím. Tak dlouho, až si říkám, jestli bych se raději neměla znovu představit, jestli si mě ještě pamatujete.

A ač bych chtěla začít s tím, jak moc toho všeho bylo, jak jsem psát chtěla, ale znáte to, nebyl na nic čas, jak mě postihl velký spisovatelský blok, jak jsem... myslím, že bude lepší být upřímná a nalít si čistého vína a jednoduše říct, že jsem neměla náladu.

Myslím, jo, měla jsem toho hodně a jo, byla jsem často jen líná a jo, prokrastinovala jsem nad seriály a ano, blok docela dost mám, ale nic z toho nebylo hlavním důvodem. Jednoduše jsem se na to necítila, dělo se toho vážně hodně a tak, jak jsem měla před létem motivaci, psací rutinu, čas i chuť, sluníčko všechno zastínilo a podzimní déšť spláchl kdesi do neznáma. A mrzí mě to, nebudu lhát, ale zároveň si myslím, že jsem dobře udělala, že jsem se do toho nenutila.

Teď tady aspoň sedím s čistým svědomím, že vše, co jsem zde publikovala, není špatné kvality, a rozhodně jsem to psala s láskou. Kdybych si tuto pauzu nedala, nejsem si tak jistá, jestli bych tato slova říkala s takovou jistotou.

A abych se tedy dostala k tomu, o čem jsem dneska chtěla psát, myslím, že velkou roli v tom sehrál letošní, poněkud specifičtější ročník střední. Totiž, slovo maturita všichni posloucháme už od prvního září prvního ročníku. Určitým způsobem si vůči němu vytvoříme imunitu a ta trvá až do ročníku čtvrtého. A zde nastává ten největší problém - najednou je ta maturita fakt tady a je potřeba něco dělat.

A v tomto stádiu studia jsem se momentálně ocitla i já a ač mě všichni ujišťují, že to není tak těžké a že to zvládnu s rukama v kapsách, ne všechno se samozřejmě udělá samo. Maturitním projektem počínaje, reáliemi v angličtině konče.

A právě již zmíněný maturitní projekt právě zabíral nejvíce času a energie, když šlo o jeho psaní. Představte si 35 stránkový dokument, který musíte napsat a z velké části to je jen na vás. No, řeknu vám, dneska ho hodlám dopsat a rovnou se asi půjdu i opít, jak moc se těším, až na klávesnici zmáčknu tu finální tečku následovanou zavřením dokumentu. Už aby to bylo!

Další drobnost, co mi ubírala čas, je maturitní četba, která snad nekončila. Nechápejte mě špatně, ty knížky byly luxusní a jsem jedině ráda, že jsem si je všechny mohla přečíst, avšak přeci jen si raději vybírám čtení vlastní a nezpracovávám k němu žádné výpisy. Ovšem i zde jsem už otočila poslední stránku a teď už mě čeká jen vypsat si z literatury poznámky a můžu tuto část zaklapnout a vrátit se k ní až v dubnu.

A tak mám pocit, jako kdyby se vše počátkem nejkouzelnějšího měsíce v roce pročistilo a já se konečně můžu začít věnovat i jiným věcem. Jako žurnalistice, ehm. Ale ne, momentálně mě čekají ty příjemné povinnosti jako je úklid domu, nakupování dárečků a pečení. A samozřejmě, co by to byly Vánoce bez Harryho Pottera, horké čokolády a zapálených svíček!

A tak, i když vám nechci nic slibovat, přemýšlím nad návratem zpět mezi internetově aktivní obyvatelstvo. Možná s nějakými tipy k přípravě maturity, které snad nebudou následovány články o tom, jak se připravit na druhý termín, ehm. Ale na toto je času ještě spousta, teď si chci odpočinout a pouze si sjednotit všechno, co už mám, dodělat to, co bych mít měla, a pořádně si odpočinout.

No nic, já jdu tedy dopisovat projekt, tak mi držte palce, abych to dneska doopravdy dokončila, a já se s vámi prozatím loučím. Snad ne na takovou dobu!

Váš
Z(a)tracený Snílek

Věřím tomu, že deníček si psalo kdysi hodně z vás. Bohužel, z nějakého důvodu se z toho stala výsada dospívajících holek okolo třinácti let. Abych byla upřímná, i já sama jsem se styděla za to, že ho nějakým způsobem vedu každé léto, ale postupem času mi došlo, že to není něco, za co bych se měla stydět, naopak jsem za něj ráda.

Už dobrých deset let si každé jedno léto píšu prázdninový deníček. Nepředstavujte si větičky jako „milý deníčku, neuvěříš, co se mi dneska stalo,“ spíše jde o krátké shrnutí toho, co jsem daný den dělala a jaké jsem z toho měla pocity. Loni jsem to celé ještě upgradovala a přihodila k tomu pár dalších vychytávek.

Dneska bych se o to všechno s vámi chtěla podělit, protože mi přijde, že tyhle deníky jsou hodně podceňované, a když už je někdo píše, častokrát z nějakého důvodu skončí uprostřed léta. Tím, že sama to moc dobře znám, rozhodla jsem se vám tady sepsat nějaké ty tipy a triky na to, aby vás to bavilo a abyste vše dotáhli až do konce léta.

Do čeho?

Dlouhá léta jsem používala obyčejný školní sešit bez jakéhokoliv potisku, prostě ten nejlevnější, který šel sehnat. A i přes to, že je dost praktický díky tomu, jak je lehounký a tenký, nikdy se mi do něj zas až tak dobře nepsalo. Neměl tvrdé desky, takže jsem ho potřebovala mít věčně podložený, papír byl potrhaný a rohy zohýbané… do toho ani vlastně nevypadal pěkně, a tak jsem neměla žádnou snahu o vnitřní úpravu, která by mě bavila.

Tím, že jsem ale milovník bloků, přešla jsem nakonec k těm hezčím a zdobnějším, u kterých už jsem vlastně zůstala až doteď. Momentálně používám velikost přibližně A6 a volím podle designu předních desek, protože na ty se přeci jen dívám nejčastěji.

Tenhle trik můžu vřele doporučit, protože doopravdy se píše lépe do hezkého, navíc je to i zpětně příjemnější, když si jako vzpomínku vezmete krásný blok namísto potrhaného sešitu.

Kdy začít?

Vím, že tohle jsem řešila dávněji hodně často. Začít reálně až prvního? Začít hned první den prázdnin? Začít vysvědčením?

Pravdou je, že na tohle není tak úplně pravidlo. Letos jsem skončila školu o dva týdny dříve, ale tím, že jsem neměla žádnou prázdninovou náladu, rozhodla jsem se začít si to sepisovat až od pondělka prvního. Loni jsem si zase chtěla uchovat i poznatky za celý ten školní rok a jak jsem to vnímala, a tak jsem začala dnem vysvědčení.

Dva roky dozadu se toho dělo tak hodně, že jsem začala posledním školním týdnem, protože jsem se loučila s bývalými spolužáky, byla na posledním výletě s nimi… jednoduše jsem sice vnímala, jako kdyby byly prázdniny, ale reálně ještě nebyly. A vadilo mi to? Vůbec.

Podstatou toho celého je, že můžete začít kdykoliv. Mysleli jste si, že budete mít naprosto nudné prázdniny, ale v polovině července se to celé přetočilo vzhůru nohama? Tak fajn, kupte si bloček a začněte si do něj všechno zaznamenávat.

Nikdy není pozdě ani brzy.

Denní psaní?

Chyba, kterou jsem dělala vážně dlouho, je, že jsem otrocky zapisovala každý jeden den. I když jsem prospala celé dopoledne, i když jsem odpoledne pak proseděla u počítače a koukala na videa. I tak jsem měla pocit povinnosti ten den zapsat.

Samozřejmě mě to po čase přestalo bavit, obzvláště na táboře, protože koho by bavilo cucat si z prstu, co tam napsat, když se vlastně nic neudálo.

Loni jsem si ale řekla, že budu psát opravdu jen, když budu mít nějaký nápad. A upřímně? Fungovalo to perfektně, bavilo mě do něj psát a těšila jsem se na to, až budu moct doplnit další den.

Jak už jsem zmiňovala tábor, to byla ta doba, u které jsem většinou všechno vzdala a přestala psát. Nejde ani tak o to, že by se tam nic nedělo, ale naopak toho tam bylo tolik, že jsem nestíhala. Udělala jsem si v tom proto systém, že jsem si zapsala jen téma táboru, týmy a jejich složení a konečné pořadí a doplňovala pouze hlášky, protože ty stály nejvíce za to.

Je mi jasné, že hodně z vás na tábory a podobná místa nejezdí, ale myslím, že podobný systém bude jistě funkční i během nějakých výletů s přáteli. Můžete si zapsat jen trasu, kdo všechno tam byl a hlášky. Všechno důležité proto budete mít, jen nebudete denně psát, že jste někam šli a ten a ten řekl to a to a tamten zase spadl a stalo se mu tohle. Ne vždycky to je potřeba.

Co všechno zapisovat?

Vždycky jsem si myslela, že tam musím psát jen to, co se stalo. Vznikly z toho pak suché poznámky toho, co jsem dělala, ale nějak se z toho vytratilo to letní pohodové kouzlo. Časem jsem pak zjistila, že kolikrát jsou ty dny zajímavé jen díky emocím, navíc jak jinak chcete přijít na to, jaké to léto vlastně bylo, když tam nenapíšete i tu atmosféru?

Pište jednoduše všechno, co psát chcete. Neomezujte se ničím, všechno, co tam napsat chcete, tam taky patří. Je to jen a jen váš deník.

Jak to okořenit?

Loni jsem si za vysvědčení udělala radost a koupila si příruční tiskárničku fotek, po které jsem pokukovala už, co vyšla. Nemohla jsem ji proto nevyužít hned i v prázdninovém deníčku, že ano. Navíc jsme ještě jeli do Ameriky, což víte z předchozích článků, a tak mi to perfektně zapadlo do sebe a já začala praktikovat to, že každý den mi vyšel na jednu dvoustranu. Na té levé pak byly nejhezčí fotky, nebo ty, které jsem si chtěla zapamatovat nejvíce, a na té pravé text. Řeknu vám, stojí to za to, časem jsem si takhle začala přidělávat i letenky a různé kartičky, letos tam rozhodně skončí i pásky z koncertů a festivalů.

Další drobností, která mě chytla doopravdy hodně, bylo shrnutí celého dne. Některé dny tedy získaly nálepky vodního dne, některé nepovedeného, jiné zase proflákaného. Jednoduše jsem napsala to, co ten den nejvíce charakterizovalo. Občas to byly vážně perličky.

Posledním, co jsem zavedla loňské léto, je myšlenka dne. Nejde o nic převratného, ale přeci jen mě to bavilo vymýšlet. Občas tam skončila nějaká ta hláška, občas nějaký hlod, někdy jsem měla doopravdy pěkné myšlenky, ke kterým se vracím doteď, párkrát jsem našla krásný citát. Všechny tyhle věci spadaly přesně do myšlenky dne a jednalo se o krásné zakončení celé dvoustrany.

Doufám, že se vám dnešní článek líbil a alespoň jednu osobu jsem navnadila zkusit to. Vážně není snad jediný rok, kdy bych deníček vynechala a doopravdy ráda se k nim také vracím. Není to v dnešní době už moc časté, proto jsem vám tuhle tradici chtěla připomenout a kdo ví, třeba vás to taky chytne a zamilujete si to tak, jako jsem si to zamilovala já.

Už je to doba, co jsem psala.

Co to plácám, píšu téměř každý týden a jedu jeden článek za druhým. I tak, už to není, co to bývalo. Po dlouhé době jsem si vzpomněla na tenhle blog a po ještě delší době mě napadlo, že by nebylo na škodu jej obnovit. Pod novým jménem, s jinými názory a celkově tak trošku jinak. A přitom vlastně úplně stejně.

Podobně jako prakticky do čehokoliv, i zde jsem do toho šla pěkně po hlavě a s vervou zase něco vykřičet do světa. Co? Jo, tak to ještě nevím. Ale něco se vždycky najde.

Už je to téměř tři roky, co jsem zmizela jen tak. Co se vlastně za tu dobu změnilo? Jak se tak dívám nazpět, spíše si říkám, co se nezměnilo, abych byla upřímná. Možná zmatek dospívajícího uvnitř mě? Možná chuť psát a tvořit? Možná má podstata?

Co vám však slíbit můžu, je, že jsem dospěla. A jsem dospělá. Přešla mě nálada vypisovat trapné tipy a triky, ale co se mě stále tak trochu drží, je občasný úvahový styl. Není špatné jednoduše sednout k tomu bloku a nechat své vnitřní já bojovat s myšlenkovými pochody. Takže to se nikdo nemusí bát, toto mi doopravdy zůstalo, i když už jsem s názory znovu o několik mil dál.

Škola mě naučila malinko více tvořit publicistické texty a ukázala mi, že nejen příběhy mají své kouzlo, proto tohle bude změna. Reportáže, krátké články s hlavou i patou či fejetony si mě získaly a doufám, že ovládnou i tento blog, protože jestli jsem si něco doopravdy oblíbila, je to, jak málo stačí k předání vlastních postřehů, zážitků a názorů. A jak fajn to ve skutečnosti může být ze strany čtenáře i autora.

Nemůžu vám však slíbit, co všechno tady najdete nebo nenajdete, jak jsem již psala, jdu do toho pěkně po hlavě a jak se tak říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. I tak doufám, že to nedopadne jako vždy a tentokrát se zde udržím o něco déle.

Pro začátek se můžete těšit na články z cesty do země čajů, Srí Lanky, odkud jsem se právě vrátila, či fejeton o velmi momentálním tématu, kterým se stala ekologie. Plánuji přidávat jednou týdně, ale kdo ví, nakolik mě to celé chytne a nepustí.

Pro dnešek se s vámi loučím a pomyslně si cinkám skleničkou na přípitek. Stuhu i velké nůžky jsem zapomněla doma, tak se na mě nezlobte, slavnostní otevírání se nekoná. Ale to šampaňské si za mě dneska dejte, já musím řídit.

A odjíždím, už mi svítí zelená. Tak zase za týden.

Z(a)tracený snílek

Jsou chvíle, kdy jste na sebe a na své články a příběhy hrdí a jsou chvíle, kdy si říkáte, že byla blbost to vůbec někde veřejně přidávat a dávat tak lidem důvod k posměchu. To si tak člověk řekne, že na tom nic není, je to přece jen obyčejné psaní, jenže občas, když věci zajdou až moc daleko, cítíte potřebu se k tomu vyjádřit. A když nemůžete do očí daným osobám, můžete alespoň ve svém koutku duše. Anebo, jako právě teď já, na vlastním blogu.

Nikdy jsem nepatřila mezi ty, kteří si píšou jen k sobě do šuplíčku a tají to před kde kým. Naopak, brala jsem to jako součást mě samé a přišlo mi férové vůči ostatním i mě samé prezentovat tento můj zájem jako mou velkou vášeň. No co, o koňařích také všichni ví, že jezdí. Výtvarníky a hudebníky za to taky všichni mají rádi. Tak proč by to u pisálků mělo být jinak?

Jak jsem ale časem zjistila, ono to doopravdy jiné je. A jak. Nevím, kde se ve společnosti tenhle názor vzal, ale z ničeho nic jsem začala mít pocit, že některá hobby jsou významnější a společensky přijatelnější než jiná. A jak? No, když slyšíte zajímavé lidi se zajímavými choutky, jak si čtou vaše „veledíla“ a smějí se jim, příjemné to není. Nikomu se asi nelíbí veřejné ponižování za věci, které má rád. A já fakt výjimkou nejsem.

V tu chvíli mnou projel chlad a úděs a chvíli jsem nebyla schopná cokoliv udělat. Jen jsem stála na místě a poslouchala jejich pošťuchování a urážky. Nikdo neříká, že jsem spisovatelka jako Rowlingová a že jde o perfektně zpracované příběhy, ale také si myslím, že to není tak špatné, jak to prezentovali, a definitivně jdu vpřed. Snad jako každý na této planetě, pracuju na sobě a zlepšuju se. A probůh, netušila jsem, že jde o takový smrtelný hřích, za který skončím v pekle. Že mně nedošlo, že jsem se měla narodit jako Moliére a svou vlastní verzi Lakomce vysolit pěkně na písku vedle báboviček. Což o to, že tou dobou děti neumí psát, já to teda jako umět měla, když se tomu chci věnovat. Škoda slov…

A věřte nebo ne, ze sebevědomé holky, co se psaní týče, se stalo zakřiknuté pískle, které se děsí tlačítka zveřejnit, protože netuší, co přijde pak. Svým dětinským chováním mi ostatní vzali to, co bylo po právu moje a kde jsem se cítila dobře a mohla jsem tam psát všechno, co jsem chtěla. Najednou jako kdyby mi vzali střechu nad hlavou a ukradli všechno. A já se bála, pro co se ještě vrátí, protože jsem věděla, že to nastane.

Proto tímto konečně žádám všechny ty, kteří mě znají a jsou tady zas a znovu jen z toho důvodu, aby se na mé osobě zabavili, aby se sbalili a konečně odešli a vrátili mi kus mého vlastního prostoru a místa, kde můžu být sama sebou. Děkuju vám.

Článek přepsán a aktualizován 12. 4. 2019

Inspirací k tomuto článku mi bylo video od Teri Blitzen, ve kterém ukazovala své alter ego. Donutila mě se nad tímto tématem zamyslet a teď si tak říkám, že i já mám takové své druhé lepší já, které mi pomáhá. Jaké? Na to se teď můžeme podívat.

Věřím tomu, že nejsem jediná, kdo to se svým alter egem dotáhl tak daleko, že pro něj má i své jméno. V dnešní době internetu už je velmi běžné, že náš instagramový profil nejvetsi_zlaticko_12 je prakticky naším vylepšeným já a pojmenovali jsme ho. A já nejsem výjimkou, proto jsem zde, osoba vystupující pod přezdívkou Kexa.

A i přes předchozí odstavec je to se mnou malinko jiné než u klasických sociálních sítí. Nepřikrášluju si život, netvářím se jako největší princezna a neházím ostatním své štěstí na oči přesně tím způsobem, aby mi záviděli a chtěli být jako já. Ne, mé já se ukazuje ve chvíli, kdy beru do rukou tužku a blok a jdu psát.

V tu chvíli získávám jiný slovník, jiný styl psaní, a dokonce i jiné přemýšlení a priority. Potřebovala jsem totiž oddělit realitu od toho světa, co si tvořím v mé hlavě. Nechtěla jsem řešit vlastní problémy, řešila jsem životní otázky mých postav a prosekávala jejich trnitou cestu, zatímco před tou mou jsem se pěkně posadila a udělala si kafíčko s tím, že to ještě počká. A světe div se, ono to docela i fungovalo.

A jak jsem začala psát na Wattpad, příběhy tam zveřejňovat a má čtenářská komunita rostla, mé alter ego vznikalo a rozvíjelo se. Najednou už jsem se nestávala tou druhou osobností jen u psaní, ale i u čtení, u chatování s ostatními na této sociální síti a v jednu chvíli jsem si uvědomila, že ona doopravdy je a existuje. A že je dočista jiná, než jakou jsem já ve skutečnosti. Dospělo to dokonce do takového stádia, kdy jsem se v tu optimistickou, upovídanou a přátelskou holku změnila na veřejnosti během Wattconů, srazů, které jsem pořádala. Měla jsem najednou sebevědomí a lidé přede mnou mi nedělali sebemenší problém. Líbilo se mi to a bylo to moc fajn.

V jednu chvíli se začalo dokonce stávat i to, že jsem se Kexou stávala i v běžné dny při běžných činnostech a vzájemně jsem si s ní vyměňovala názory, až si ostatní klepali na čelo, jak moc si protiřečím. Postupem času mi to začalo způsobovat dost problémů a přesahovat únosnou mez. Nevyhovovalo mi to všechno, a tak nadešel čas říct buď jedné, nebo druhé osobnosti ahoj, nebo je jednoduše spojit dohromady.

A jelikož mám ráda jak svou klasickou osobnost, tak i Kexu, zvolila jsem zkombinování a po tom všem to doporučuju nejspíše všem. Mít totiž své alter ego je neskutečně skvělé a nápomocné, ale když sílí a sílí a jeho charisma vás začne přerůstat, je na čase jej spojit se svým vlastním já. Uvidíte, uleví se vám a když si z obou vezmete jen to nejlepší, ohromně vás to posune. A to je přece to, o co nám v životě jde, ne?

Do čeho?

Kdy začít?

Denní psaní?

Co všechno zapisovat?

Jak to okořenit?

O mně

Oblíbené příspěvky