Nikdy by mě nenapadlo, jak moc velký je rozdíl mezi tím jezdit na tábor jako dítě a jako vedoucí.

A přesně o tomhle je dnešní článek. Původně jsem netušila, jak ho pojmout, ale nakonec jsem si říkala, že to je vlastně jedno, že dneska se potřebuju hlavně vypsat z těch všech pocitů a myšlenek po těch dvou týdnech mimo civilizaci.

Abych vás dostala do obrazu, už od mých sedmi jezdím každoročně na tábor, přesněji sokolský tábor bez elektřiny, ve stanech s podstavou, jídlem i programem pětkrát denně a tak celkově si přátelé rádi dělají srandu, proč do toho výcvikového tábora jezdím. Pravdou je, že ty lidi, prostředí a všechno, co k tomu patří, naprosto zbožňuju, a tak, když jsem loni jako sedmnáctiletá jela naposledy jako dítě, ani jsem nepřemýšlela nad tím, že by to mohl být můj celkově poslední rok.

A naštěstí se tak ani nestalo, hlavní vedoucí mě i s mou dobrou kamarádkou a stanovou spolubydlící vzal na výpomoc s programem. To pro nás znamenalo připravit si dohromady deset her, letos v tematice Game of Thrones.

Všechno do té doby vypadalo naprosto v pořádku, hry jsme si připravily, jediným rozdílem bylo, že jsme pomáhaly všechny naložit do autobusu a hlídat je během cesty do tábořiště.

Pravá zábava začala až tam. Normálně bychom si šly zabrat náš klasický stan, snažily se co nejvíce před nástupem vybalit a zabydlet a pak si šly společně s ostatními projít tábořiště, které už známe i poslepu. Jenže. Letos jsme se vydaly na druhou, nehostinnou část, hned nato zjistily, že do našeho stanu poteče, a do třetice naprosto netušily, co dělat, zatímco ostatní působili naprosto sebevědomě. To bylo poprvé, kdy se mi zadrhl dech s myšlenkou, co jsem to sakra udělala.

Během zbytku dne jsem si připadala naprosto neužitečná a zmatená, jako kdybych tam byla poprvé v životě, ne po jedenácté, ale aspoň jsme se přestěhovaly do stanu, o kterém jsme myslely, že bude v pořádku, zabydlely se a pořádně pokecaly. Nakonec to nezpůsobilo zas tak strašně, i když pocit odříznutí, ztracenosti a stesku po starých časech tady byl.

Druhý zádrhel přišel hned následující den, když nás jiná vedoucí požádala o výpomoc při její hře. Úkol zněl naprosto jednoduše - zabavit osmadvacet děcek, zatímco ona si dalších sedm odvede na čtvrt hodinky do lesa na svou noční hru. A kéž by to bylo tak jednoduché i v praxi.

Dalo se čekat, že si všichni budou chtít povídat, ale nevěděly jsme, že nás budou ignorovat a dělat si z nás srandu tak moc, jak to bylo. Dva týmy byly klidné, vedli je kamarádi, kteří si dali říct a pochopili z našich zoufalých výrazů, že stačilo. Ovšem dalším dvěma bylo naprosto ukradené, co říkáme nebo co si myslíme, a přesně ty jsme nebyly schopné zkrotit. V další várce, když všichni zjistili, že to nebude trvat čtvrt hodiny, ale minimálně půl, si vzala vedoucí týmy dva - samozřejmě ty, které nám pomáhaly, a tak jsme tam na to byly samy s čtrnácti unavenými, otrávenými a ignorantskými dětmi. Asi si už dokážete představit tu katastrofu, když se nám vysmáli a my nakonec raději odešly a nechaly je si povídat. Hlavní vedoucí a zároveň náš kamarád to konstatoval jednoduše: brzo jste to vedoucování vzdaly, není to tak jednoduché, co? a těmihle slovy společně s tím, že na další den si bereme jeden program, mě dorazil už úplně, div jsem večer ve spacáku otřesená nebrečela. Řeknu vám, nikdy jsem si nepřipadala více, že někde nepatřím.

Nemůžete se mi tedy divit, že na druhý den jsem šla na nástup fakt dost vyklepaná strachy, ale naštěstí to bylo v pohodě.

Několik následujících dní jsem se sžívala s novou rolí. Občas to bylo fajn, občas zase ne, ale nakonec jsem si to opravdu užila, i když uznávám, že jsem po každém programu byla neskutečně unavená. Nečekala jsem, že bude tak psychicky vyčerpávající snažit se zabavit a zkrotit bandu puberťáků a zpětně začínám obdivovat mé učitele za to, že to s námi tak skvostně zvládají.

I přes to všechno jsem si ale nejvíce užila poslední večer, kdy děcka měla posunutou večerku a u těch starších se to vlastně ani nijak neřešilo. Všichni, celá naše velká parta přátel, se kterými se tady bavím, jsme proto seděli v kroužku u ohně, lehce popíjeli a povídali si snad až do čtyř do rána, než bylo zahlášeno, že teď už fakt do postelí musí jít všichni. A tak jsem konečně s dobrým pocitem zakončila jak celý den, tak i první rok jako vedoucí na táboře.

Bylo to jiné, a jak, ale ne vždycky je změna špatně. Pár let to trvat bude, ale věřím, že se všechno dá do pořádku a že si na novou pozici zvyknu. Prozatím mi nezbývá nic jiného než se těšit a doufat, že budou všichni v klidu a neudělají proti nám žádnou vzpouru.

Věřím tomu, že deníček si psalo kdysi hodně z vás. Bohužel, z nějakého důvodu se z toho stala výsada dospívajících holek okolo třinácti let. Abych byla upřímná, i já sama jsem se styděla za to, že ho nějakým způsobem vedu každé léto, ale postupem času mi došlo, že to není něco, za co bych se měla stydět, naopak jsem za něj ráda.

Už dobrých deset let si každé jedno léto píšu prázdninový deníček. Nepředstavujte si větičky jako „milý deníčku, neuvěříš, co se mi dneska stalo,“ spíše jde o krátké shrnutí toho, co jsem daný den dělala a jaké jsem z toho měla pocity. Loni jsem to celé ještě upgradovala a přihodila k tomu pár dalších vychytávek.

Dneska bych se o to všechno s vámi chtěla podělit, protože mi přijde, že tyhle deníky jsou hodně podceňované, a když už je někdo píše, častokrát z nějakého důvodu skončí uprostřed léta. Tím, že sama to moc dobře znám, rozhodla jsem se vám tady sepsat nějaké ty tipy a triky na to, aby vás to bavilo a abyste vše dotáhli až do konce léta.

Dlouhá léta jsem používala obyčejný školní sešit bez jakéhokoliv potisku, prostě ten nejlevnější, který šel sehnat. A i přes to, že je dost praktický díky tomu, jak je lehounký a tenký, nikdy se mi do něj zas až tak dobře nepsalo. Neměl tvrdé desky, takže jsem ho potřebovala mít věčně podložený, papír byl potrhaný a rohy zohýbané… do toho ani vlastně nevypadal pěkně, a tak jsem neměla žádnou snahu o vnitřní úpravu, která by mě bavila.

Tím, že jsem ale milovník bloků, přešla jsem nakonec k těm hezčím a zdobnějším, u kterých už jsem vlastně zůstala až doteď. Momentálně používám velikost přibližně A6 a volím podle designu předních desek, protože na ty se přeci jen dívám nejčastěji.

Tenhle trik můžu vřele doporučit, protože doopravdy se píše lépe do hezkého, navíc je to i zpětně příjemnější, když si jako vzpomínku vezmete krásný blok namísto potrhaného sešitu.

Vím, že tohle jsem řešila dávněji hodně často. Začít reálně až prvního? Začít hned první den prázdnin? Začít vysvědčením?

Pravdou je, že na tohle není tak úplně pravidlo. Letos jsem skončila školu o dva týdny dříve, ale tím, že jsem neměla žádnou prázdninovou náladu, rozhodla jsem se začít si to sepisovat až od pondělka prvního. Loni jsem si zase chtěla uchovat i poznatky za celý ten školní rok a jak jsem to vnímala, a tak jsem začala dnem vysvědčení.

Dva roky dozadu se toho dělo tak hodně, že jsem začala posledním školním týdnem, protože jsem se loučila s bývalými spolužáky, byla na posledním výletě s nimi… jednoduše jsem sice vnímala, jako kdyby byly prázdniny, ale reálně ještě nebyly. A vadilo mi to? Vůbec.

Podstatou toho celého je, že můžete začít kdykoliv. Mysleli jste si, že budete mít naprosto nudné prázdniny, ale v polovině července se to celé přetočilo vzhůru nohama? Tak fajn, kupte si bloček a začněte si do něj všechno zaznamenávat.

Nikdy není pozdě ani brzy.

Chyba, kterou jsem dělala vážně dlouho, je, že jsem otrocky zapisovala každý jeden den. I když jsem prospala celé dopoledne, i když jsem odpoledne pak proseděla u počítače a koukala na videa. I tak jsem měla pocit povinnosti ten den zapsat.

Samozřejmě mě to po čase přestalo bavit, obzvláště na táboře, protože koho by bavilo cucat si z prstu, co tam napsat, když se vlastně nic neudálo.

Loni jsem si ale řekla, že budu psát opravdu jen, když budu mít nějaký nápad. A upřímně? Fungovalo to perfektně, bavilo mě do něj psát a těšila jsem se na to, až budu moct doplnit další den.

Jak už jsem zmiňovala tábor, to byla ta doba, u které jsem většinou všechno vzdala a přestala psát. Nejde ani tak o to, že by se tam nic nedělo, ale naopak toho tam bylo tolik, že jsem nestíhala. Udělala jsem si v tom proto systém, že jsem si zapsala jen téma táboru, týmy a jejich složení a konečné pořadí a doplňovala pouze hlášky, protože ty stály nejvíce za to.

Je mi jasné, že hodně z vás na tábory a podobná místa nejezdí, ale myslím, že podobný systém bude jistě funkční i během nějakých výletů s přáteli. Můžete si zapsat jen trasu, kdo všechno tam byl a hlášky. Všechno důležité proto budete mít, jen nebudete denně psát, že jste někam šli a ten a ten řekl to a to a tamten zase spadl a stalo se mu tohle. Ne vždycky to je potřeba.

Vždycky jsem si myslela, že tam musím psát jen to, co se stalo. Vznikly z toho pak suché poznámky toho, co jsem dělala, ale nějak se z toho vytratilo to letní pohodové kouzlo. Časem jsem pak zjistila, že kolikrát jsou ty dny zajímavé jen díky emocím, navíc jak jinak chcete přijít na to, jaké to léto vlastně bylo, když tam nenapíšete i tu atmosféru?

Pište jednoduše všechno, co psát chcete. Neomezujte se ničím, všechno, co tam napsat chcete, tam taky patří. Je to jen a jen váš deník.

Loni jsem si za vysvědčení udělala radost a koupila si příruční tiskárničku fotek, po které jsem pokukovala už, co vyšla. Nemohla jsem ji proto nevyužít hned i v prázdninovém deníčku, že ano. Navíc jsme ještě jeli do Ameriky, což víte z předchozích článků, a tak mi to perfektně zapadlo do sebe a já začala praktikovat to, že každý den mi vyšel na jednu dvoustranu. Na té levé pak byly nejhezčí fotky, nebo ty, které jsem si chtěla zapamatovat nejvíce, a na té pravé text. Řeknu vám, stojí to za to, časem jsem si takhle začala přidělávat i letenky a různé kartičky, letos tam rozhodně skončí i pásky z koncertů a festivalů.

Další drobností, která mě chytla doopravdy hodně, bylo shrnutí celého dne. Některé dny tedy získaly nálepky vodního dne, některé nepovedeného, jiné zase proflákaného. Jednoduše jsem napsala to, co ten den nejvíce charakterizovalo. Občas to byly vážně perličky.

Posledním, co jsem zavedla loňské léto, je myšlenka dne. Nejde o nic převratného, ale přeci jen mě to bavilo vymýšlet. Občas tam skončila nějaká ta hláška, občas nějaký hlod, někdy jsem měla doopravdy pěkné myšlenky, ke kterým se vracím doteď, párkrát jsem našla krásný citát. Všechny tyhle věci spadaly přesně do myšlenky dne a jednalo se o krásné zakončení celé dvoustrany.

Doufám, že se vám dnešní článek líbil a alespoň jednu osobu jsem navnadila zkusit to. Vážně není snad jediný rok, kdy bych deníček vynechala a doopravdy ráda se k nim také vracím. Není to v dnešní době už moc časté, proto jsem vám tuhle tradici chtěla připomenout a kdo ví, třeba vás to taky chytne a zamilujete si to tak, jako jsem si to zamilovala já.

Upřímně, dneska měl vyjít úplně jiný článek. Mnohem veselejší, mnohem odlehčenější a dost možná i mnohem zajímavější.

Ale víte vy co? Ne vždycky je život veselý, odlehčený nebo i jen zajímavý. Občas je život prostě život.

Posledních několik dní, možná už týdnů, se topím. Chová se to jako lepkavý sliz, chutná to jako trpkost, vzadu v krku pálí podobně jako kyselina. Nutí mě to třást se, vzlykat, snažit se proti tomu bojovat a znovu a znovu prohrávat.

Jo, život občas není jednoduchý a naučit se v něm plavat je snad ještě těžší než zadržet dech.

A tak se topím a nechávám unášet dál, abych se znovu mohla začít topit.

Ironií je, že se tomu dá uniknout, všemu se dá přece utéct, ale život vás jako žvýkačka na podrážce pronásleduje.

Občas si jeho těžkostí ani nevšímáme, naopak nás nadnáší a my jsme šťastní jak jen to jde. Jenže pak jsou tady chvíle jako je tato, kdy jen ve dvě v noci sedím na posteli, ťukám něco do telefonu a vlastně se snažím přijít na to, co je špatně.

Život mám přece perfektní, mám úžasnou rodinu, mám skvělé přátele, mám koníčky i cíle. A i přesto jsem teď smutná. Proč?

Občas si říkám, proč se tohle všechno děje. A možná je to něco, na co nikdy nenajdu odpověď. Když už ji mám totiž na dosah, vždy mě život začne znovu nadnášet a mně je fajn. V dobrém se totiž často zapomíná na zlé a život si tak pevně střeží své tajemství.

Co je totiž cennější než tajemství života? Možná jen tajemství smrti a řeknu vám, to životní se mi zamlouvá mnohem více.

Doufám, že příští příspěvek bude o něco zajímavější pro vás všechny a že budu já do té doby v pořádku. Bohužel, ani jedno slíbit nemůžu, pouze to, že se budu snažit. Tak mi držte palce. Příští týden totiž plánuju poslední část z našeho putování po Americe, tak doufám, že to nepokazím špatnou atmosférou mých posledních dní. 

Váš Z(a)tracený snílek

Spěchám, běžím, spěchám. Nestíhám. Autobus tři metry přede mnou, plíce jeden za mnou. Fakt nestíhám. Hlučnou ulicí se rozezní ještě zlověstný zvuk zavírajících se dveří. Už jsem se zmínila, že nestíhám? Kolos se dává do pohybu a odjíždí. Tak už zase stíhám.

Rozhlížím se okolo a říkám si, co mám teď tu půlhodinu dělat. Do očí mi padne neonový název supermarketu, a tak se k němu, teď už pomalou chůzí, ať mě přece ty plíce doběhnou, že jo, vydávám.

Původně mám v plánu koupit si jen obyčejnou tatranku, kterou bych mohla chroupat na zastávce při čekání, ale svědomí mi nedává a já volám domů. Obratem dostávám celý seznam. Kup mlíko, nezapomeň maso, taky dochází zelenina, hlavně vem‘ rohlíky, myslíš na to maso? Jinak nebudeš mít co jíst! A když už tam budeš, přiber víno.

Poctivě si vše poznamenám a vcházím dovnitř. Nákup je jednoduchý a já si to už po deseti minutách rázuju k pokladně. Teď ale přichází ten největší problém: kam s tím vším? Do kabelky se to nevejde, v rukou to nést nechci, vypadala bych jako pitomec, „eko“ a „in“ plátěnku jsem si nechala doma. Zbývá jediná možnost, prostě si vezmu tašku. Původně sahám po papírové, ale nahmatám pouze vzduch – nejspíše už se samovolně rozpadly, to se u nich stává často. A jsme u hlavního problému: jestli si vezmu tu plastovou, nemám šanci.

V dnešní době, kdy lid hrdě křičí po neplýtvání a zašlapává všechny odpůrce, takto nemůžu vylézt. A jakmile bych s touto hrozbou vyšla z bezpečí obchodu, padla bych na společenské příčce těsně nad souseda pálicího petky na zahradě a lehce pod sousedku, která netřídí. Ve zkratce, až na úplný spodek pomyslné tabulky.

V rychlém sledu projedu všechna pro a proti, ale než stihnu promyslet odpověď, má pusa už povídá: „Poprosím jednu tašku za dvě koruny,“ a já s hrůzou pozoruju, jak se milé prodavačce z tváře vytrácí úsměv a s nejistotou v pohybech mi toho ďábla předává. Jako kdybych viděla její myšlenky, které plivou přede mě na zem a nadávají mi do ignorantů. No, nevadí.

Vše potupně naskládám do igelitky a mířím si to na zastávku a doufám v brzký příjezd autobusu. Alespoň něco se mi dnes poštěstí, a tak jsem během chvíle konečně doma skryta před zraky všech netykavek. Nákup vybalen, taška schována na horší časy.

Otvírám počítač a doufám, že na vševědoucím internetu naleznu řešení na tento problém. Nikde nic, pouze články a tom, jak jsou tito plastoví zabijáci nebezpeční. Díky, to už vím, něco nového?

Hledám dál. Hle, video! Jak jsem začala se zero waste životem – tipy a triky. Klikám na přehrát a doufám, že se alespoň nyní dozvím o něčem užitečném. Dívka zapáleně povídá o škodlivosti všeho odpadu a nabádá ostatní, jak by měli jít do sebe a začít naši přírodu šetřit. Odkazuje na webovou stránku, která k tomu má dopomoct, tak ji teda otvírám a nestačím se divit. Cena jedné takové skladné tašky je rovna pomalu celému nákupu na týden pro fotbalový tým kluků ve vývinu.

Nevadí, odkaz zavírám a hledám dál. Po chvíli narážím na další video, tentokrát o tom, jak si takovou úložnu nákupu vyrobit. Stačí prý použít starou záclonu, tu sešít a violà, hotovo, nic těžkého. Rozhlédnu se okolo, ale jediné záclony doma mi visí v obýváku.

„Stejně už jsou hnusné,“ říkám si pro sebe, zatímco je sundávám z oken. Šicí stroj oděn do vrstvičky prachu pyšně opráším, a jakmile se obláček rozptýlí a já se přestanu dusit, pustím se do práce. Ruce sice utrpí, ale pořád si říkám, jak to zachrání mé společenské postavení a život před ukamenováním uprostřed náměstí.

Taška je hotová, já odměněna tou tatrankou, kterou jsem v nervozitě zapomněla sníst, a hledám si autobus zpět do města. Musím si přece koupit nové záclony, teď už je budu mít do čeho dát.

Dny se znovu zkracují a noci ochlazují. Sluníčko přestává hřát a v obchodech začínají strašit nápisy „zpátky do školy“. „Jůtůberky“ blázní s denními rutinami, „hóly“ se sešity a „mejkapy“ na pět minut. Ano, přesně tak, je to tady. Září se blíží.

Co bych to byla za blogerku, kdybych také nevyužila této obrovské vlny, která se na nás v podobě nového školního roku valí a nezasadila si také svou. A jelikož nejsem zrovna ukázkový příklad někoho, kdo si ráno dělá perfektní mejkapek, má vzorně napsané poznámky ve stylovém sešitě, rozhodla jsem se to pojmout svým vlastním způsobem.

Taky si občas říkáte, že přežít celý ten rok je snad nemožné? Tak to vám gratuluji, klikli jste na správný článek, protože dneska vám poradím, jak to celé zvládnout v klidu a bez zbytečného stresu.

Jde o léta sbírané zkušenosti z těžkého života gympláka, proto moc dobře vím, o čem mluvím, když vám řeknu, že spát tři hodiny denně není žádná prdel a že vám pět káv denně rozežere i ten zbytek orgánů, které přežijí vaše stravovací návyky ze školního bufetu. A jak si celý ten rok zpříjemnit a zabránit situaci, kterou jsem právě popisovala? Tak to vám jdu právě popsat.

               Před tím, než tento článek zavřete, dejte mi alespoň chvilinku na vysvětlení. Vážně, prosím. 

               Sama jsem ten typ studenta, co většinu času nedává pozor, zápisky si dopisuje hodinu před samotným testem a většinu času je tak mimo, až vlastně ani neví, co je to za předmět. Nalijme si čistého vína, je mi jasné, že toto je nejspíše většina z vás, čest výjimkám.

Ovšem. V loňském roce se naše milá paní profesorka rozhodla, že máme mizerné výsledky a bude průběžně každou hodinu psát krátký testík na dvě nebo tři otázky z učiva, které momentálně probíráme. A já, protože jsem nechtěla rupnout, jsem se na ně vždycky před testem podívala, zápisky si pročetla, abych věděla, o co že to vlastně jde. Nešlo o žádné šprtání, dost těch věcí jsem měla v hlavě z toho, jak jsem to takto četla hodinu předtím, a pak jak jsem psala ten test a z profesorčina výkladu. A světe div se, když přišel test, na naučení mi stačilo dvacet minut. Výsledná známka? Výborná.

Neříkám, že to máte aplikovat všude, v takové matice bych ten sešit také raději spálila, než se dívat na příklady stále dokola a dokola, ale pak jsou tady také předměty, které jsou vyloženě šprtací se. Biologie, zeměpis, dějepis, literatura, společenské vědy a hromada odborných předmětů… je toho zkrátka docela dost. A když tomu věnujete denně dvacet minutek dohromady, klidně jen po cestě do a ze školy, rozhodně vás neubude. A na testu budete za hvězdy, protože místo, abyste se učili dva dny předem, vám bude stačit dvacet minut až hodinu a budete v mnohem menším stresu.

               Bod velmi související s tím předchozím, i když je tak trochu z jiného konce vzatý. A jestli je něco, co mě udrželo v ročníku a s trojkami na vysvědčení maximálně, je to tento tip.

S kamarády jsme si zavedli naše takzvané rychlokurzy, během kterých si vzájemně látku vysvětlujeme, shrnujeme to nejdůležitější a to, na co by se profesor mohl zeptat. Kolikrát ani nemusíte být přímým účastníkem, klidně můžete jen svačit u toho stejného stolu a bedlivě poslouchat, ale když si to takto zopakujete přestávku až dvě před testem, věřte mi, že vám hodně z toho zůstane v hlavě díky krátkodobé paměti a test napíšete mnohem lépe – a to nemusíte pořádně ani vědět na co píšete.

Takže jestli ve třídě máte přátele, kteří jsou ochotní do toho jít s vámi, zkuste to, můžu vřele doporučit.

Ač si momentálně protiřečím, i toto je mým dalším tipem pro vás. Když pomineme studování před testem, na které jsem narážela před chvilkou, není dobré snažit se učit s přáteli. Vždycky jeden z vás není tak moc zapálený do daného tématu a látka ho ani nezajímá nebo mu na testu pořádně ani nezáleží – tato osoba bude vždycky téma stáčet jinam a bude rušit a odvádět pozornost od zápisků.

Proto oddělte klábosení s přáteli od učení se a držte mezi tím pěkný rozestup. A nezapomeňte, test na druhý den má přednost, tak ne že strávíte celý den s kamarády na kafíčku s tím, že támhle nějaká holka na internetu povídala, že se s kamarády nemáte učit, že to máte oddělit.

Věřím, že mnoho z vás již pochopilo, že z úhledného sešitu plného barevných nadpisů a podržení se učí mnohem lépe než ze salátu zespod tašku psaného dopisující propiskou zkombinovanou s tužkou, protože spolužáci neměli nic jiného na půjčení.

Přesně tak, pokud se chcete něco fakt naučit tak, aby vám to nepřišlo jen jako trápení, doporučuji si vést pěkně sešity. Nikdo neříká, že tam musíte mít milion barev, milion kreseb, písmo jak od vystudovaného kaligrafa, to vůbec. Ale když si důležité věci budete podtrhovat a zvýrazňovat, oddělovat podnadpisy od klasického textu a témata psát velkým, bude to hned mnohem lepší.

A když už budete mít tak krásně vedené poznámky, bylo by škoda psát je do hnusných ušmudlaných obyčejných sešitů, no ne? Lépe se otevírá veselý a barevný blok, opravdu. Za sebe můžu doporučit sešit 5v1 a tomu podobné. Pro mě to je velmi praktická věc, sama používám hlavně tenoučký šanon a do něj jsem si nakoupila papíry a mám tam všechny předměty. Přijde mi praktické moct si kdykoliv vytáhnout jakýkoliv předmět a v tu chvíli nemusíte řešit žádné suplování, máte vždycky všechno.

Ale pro ty, kteří jsou fanoušky klasických sešitů, na internetu je hromada návodů, jak si vytvořit nádherný design i bez šílené útraty. A pro ty línější z vás, kterým ale nevadí plácnout se přes kapsu, doporučuji stránku www.vemzu.cz, na které najdete hromadu nádherných sešitů (nejde o spolupráci, ale sama jejich bloky zbožňuju).

Ač se to lehce řekne, není nic lepšího, než když zjistíte, co vám vyhovuje nejvíce? Učit se z mobilu, nebo spíše ze sešitu? Bezhlavě zvýrazňovat každé třetí slovo, nebo raději jednoduché podtrhování? Linkovaný, nebo nelinkovaný papír? Souvislý text, odrážky, nebo třeba myšlenková mapa? Leze vám to lépe do hlavy večer nebo ráno? Učí se vám lépe v posteli, u stolu, nebo při cestování do školy?

Máte nepřeberné množství toho, co můžete vyzkoušet, proto, jestli máte pocit, že vám trvá se něco dlouho naučit, zkuste změnit styl. A pozor, ne v každém předmětu vám musí vyhovovat to stejné!

Já sama jsem to dlouho měla tak, že biologie vypadalo jako pozvracená jednorožcem a zásadně muselo jít o poznámky napsané na počítači, dějepis jsem se pro změnu učila z klasického sešitu bez použití jakékoliv barvy a takovou literaturu jsem si zapisovala do myšlenkových map, zatímco v zeměpise jsem si zápisky jednoduše přepisovala, až jsem si to pamatovala. O španělštině ani nemluvím, to byla změť různých homonym a příběhů.

Nemůžu vám tady poradit nic jiného, než abyste zkoušeli a hledali to, co vám nakonec perfektně sedne a bude vám to vyhovovat a pomůže vám to. Učení doopravdy nemusí být mučení, když víte, jak na to.

Co se mým kamarádům osvědčilo, je zjišťování si více informací i mimo hodiny. Všechny souvislosti jim pak šly lépe dohromady a co tak vím, na testy se ani jeden z nich nemusí ani učit. Je mi ale jasné, že na tohle nemá čas ani náladu každý, a rozhodně nejde o něco, co můžete praktikovat ve všech předmětech, to byste odpadli po týdnu.

Jestli ale berete zajímavé téma například v dějepise a máte pocit, že byste se o tom chtěli dozvědět ještě malinko více, jděte do toho, opravdu vám to neskutečně pomůže a hodně si u profesora šplhnete a ukážete se mu v mnohem lepším světle.

Není nic horšího, než když si hned ze startu znepřátelíte učitele. Věřte mi, to vás pak klidně může učit váš nejoblíbenější předmět, vy můžete mít znalostí, kolik chcete, ale pokud vás nemá rád, je vám to k ničemu a vy budete trpět. Proto se snažte být nekonfliktní, naopak se v hodinách zapojujte, odpovídejte na otázky a berte si dobrovolné úkoly.

Daný profesor, když uvidí vaši snahu, si vás lépe zapamatuje, a pokud nebudete podlézaví, bude vás mít mnohem raději a v pololetí se spíš přikloní k lepší známce, bude vám vycházet vstříc a školou proplujete mnohem jednodušeji.

Pokud ani jedna z výše uvedených rad nepomohla a vy stále v daném předmětu plavete, nebojte se najít si doučování. V dnešní době je to naprosto běžné a nikdo se na vás skrze prsty dívat nebude. A raději přece doučování než propadnout, to musíte uznat i vy.

Jestli ale s nějakým předmětem bojujete dlouhodobě a nepomáhá takřka nic, obraťte se na profesionály, poproste učitele, jestli by vás soukromě nedoučovali, případně zda nemají kontakt na někoho dobrého. Není sice příjemné někomu platit, ale z vlastních zkušeností vím, že to může obrovsky pomoct a stojí to za to, pokud si s daným sednete. A pokud ne, můžete přeci hledat dále.

   

A hlavně buďte v klidu, protože můžete být bedna, může vám to pálit, můžete být slohový génius, ale pokud se zbytečně vystresujete, veškeré vaše schopnosti i znalosti půjdou do kytek a vy skončíte, jako kdybyste se na to ani nepodívali. Takže si během učení dovolte i nějakou tu pauzu, najděte si koníčky, které vám pomůžou relaxovat, spěte minimálně těch šest hodin (ideálně sedm až osm, ale známe to všichni, večer ten čas běží rychle) a snažte se udržovat si psychické i fyzické zdraví v pořádku.

I když je na vás vyvíjen tlak okolí, a že to tak je vždycky, je potřeba si uvědomit, že zdraví je přednější, že to jsou pořád přeci jenom známky a nic se nestane, když dostanete jednu pětku. Je to lepší než se pak na zkolabování dostat do nemocnice, ne? I když je škola důležitá, jsou to pořád přece jen známky, které kolikrát ani neodpovídají vašim opravdovým znalostem.

Neznamená to, že na to budete kašlat a fakt, že jste se nechtěli stresovat, budete brát jako výmluvu, to zase ne. Snažte se a udělejte vše pro to, aby byly vaše výsledky co nejlepší, ale ne za každou cenu, ano? Dávejte na sebe pozor, a hlavně se z toho všeho nezblázněte.

Článek aktualizován 12. 4. 2019

Chvílemi si říkám, jak moc je štěstí relativním pojmem. Každý máme občas tu chvilku, kdy se plácáme po rameni, jak fajn den to vlastně dneska máme, jak se nám všechno daří, jak jdeme z povedeného rande a uleháme spokojení do postele. A jsme v tu chvíli doopravdy šťastní? Co to štěstí vlastně je?

Myslím, že jsou otázky, na které si můžeme odpovědět za pomoci definice, ovšem ten pravý význam cítíme každý malinko jinak. Někoho udělá šťastným dobře odvedená práce, jinému stačí posedět s přáteli, další vedle sebe musí mít svou polovičku… věcí, které nás dělají šťastnými, je nepřeberné množství a nikde nenajdete přesný recept, jak se spokojeným stanete. Jsou věci, které máme doopravdy každý trochu jiné a musíme si to „své“ taky sami najít. A v tom je to kouzlo.

Ovšem jsou tady věci, jak si k tomu našemu správnému štěstí dopomoct a jak jej začít hledat a nečekat, až si ono najde nás. Proto, když jsem se poprvé dozvěděla o projektu #100HappyDays, hodně mě zaujal právě svým nápadem.

Jde o to, že každý jeden den svého života vás něco udělá šťastným. Ať už jde o obyčejnou hloupost jako je dobrá známka z milovaného předmětu, přání pěkného dne od sousedky, úsměv náhodného člověka na ulici… náladu vám zlepší kde co, jen na to všichni v dnešním uspěchaném světě hrozně moc zapomínáme. Přitom není nic jednoduššího, než vyfotit jednu fotku toho, co nás v daném dni doopravdy potěšilo.

Já sama, když jsem s tímto projektem začala, jsem si uvědomila, že mi ke štěstí stačí fakt málo. Přátelé, rodina, dobré jídlo, povedená knížka, pěkně napsaná kapitola příběhu. Tolik drobností a jak to zlepší den.

A z toho všeho musím vypíchnout právě ty přátele. Kdysi jsem záviděla těm, co jich mají nepřeberné množství, že jsou pomalu až rádi, že si pamatují jména. Když s nimi jdete po ulici, připadáte si méněcenní, protože je znají všichni, zatímco po vás neštěkne ani pes. Postupem času mi ale došlo, že ve skutečnosti si mnohem vážím té malé skupinky, kterou okolo sebe mám.

Tím, že jich není tolik, každému z nich mohu věnovat mnohem více sebe samé, dávat jim drobné dárečky, když se mi zachce, trávit s nimi mnohem více času, a co je hlavní, svěřovat jim svou lásku i důvěru. A od nich se mi na oplátku vrací to stejné s jednou drobností navíc: pocitem štěstí, že okolo sebe mám tak skvělé lidi.

A i když jsem v tomto článku vystupovala jako největší sluníčko ze všech, ne všechny dny mám doopravdy tak rozzářené, jak se může zdát. Častokrát také brečím, mívám různé breakdowny, nedokážu se zvednout vyčerpáním z postele a mám pocit, že jsem na všechno sama a že nic nemá cenu. Ovšem o tom celém to je. Vzpomenout si na to hezké a vědět, že i v tom tak tmavém dni se objeví záblesk světla, kvůli kterému to za to stojí. A jak že se jmenuje ten záblesk? Přece štěstí. To je ta správná definice.

Článek přepsán a aktualizován 12. 4. 2019

Léto se blíží a s ním je neodmyslitelně spjato i cestování. Já sama jsem už odmalička docela cestovatel. Ať už jde o letní rodinné dovolené k moři, lyžování v Alpách nebo výlety za sestrou do Prahy, všechno to neskutečně miluju a život bez toho už si nedokážu ani představit.

Občas si tak říkám, proč to mám ve skutečnosti ráda. Stojí to hromadu peněz, dopravou na dané místo zaberete klidně i několik dní, přípravy bývají také nekonečné, o nepříjemnostech jet lagu ani nemluvím. Zkrátka… v čem je to cestování tak perfektní, že jej všichni tak hrozně moc zbožňují?

Myslím, že každý známe ten pocit, když jsme v jednom kole, nevíme, kde nám hlava létá a kdy už toho máme jednoduše dost. A pro všechny rýpaly, ano, děje se to i u mladších, není to jen otázka dospělých, pracujících osob. V takové situaci je nejjednodušší vypnout – ať už s knížkou v ruce, nad plátnem či si jít zaběhat… zkrátka nechat myšlenky i povinnosti za sebou a malinko relaxovat.

Já, a věřím, že i spousta z vás, jsem ten typ člověka, který má problém jen tak vypnout a z ničeho nic všechno přestat řešit, proto tak moc miluji cestování. Doma je lehké zamotat se do dalších a dalších povinností, protože, ruku na srdce, vždycky je co dělat a nikdy nebude nic perfektní a stoprocentně dokončené. Ovšem na dovolené jste jednoduše donuceni nic nedělat, pokud si s sebou netáhnete počítač. A najednou máte klid, nemusíte na nic myslet a psát si seznam, co všechno ještě musíte dneska udělat, a jednoduše si lehnete a odpočíváte, případně se jdete podívat do hor nebo si prohlédnout památky, možností je spousta.

Všem workoholikům proto doporučuji jedno: vyjeďte si s rodinou, přáteli nebo klidně i sami na výlet a nechce starosti plavat. Nikdo se vám nebude pošklebovat, že musíte do toho nejluxusnějšího resortu, nikdo vás nenutí vyrazit okamžitě procestovat celou Afriku, a nikdo neříká, že musíte zmizet na půl roku. Občas pomůže i obyčejný víkend na horách ve stanu s přáteli a kytarou. A pokud chcete dál a máte na to, vyražte si klidně kam až chcete, je to jen a pouze vaše věc.

Já sama balím kufry a na měsíc vyrážím procestovat kousek světa. To je i důvodem, proč ve skutečnosti píšu tento článek, zároveň to berte jako mou omluvu, proč zde následující měsíc nic nepřibude. S bratrem a tátou se vydáváme na necelé čtyři týdny na průzkum Ameriky. Samozřejmě budu vše poctivě dokumentovat a můžete se hned po mém návratu těšit na sérii článků z tohoto dobrodružství.

A já se s vámi loučím. Užijte si prázdniny, neblázněte a neubližte si a pořádně si odpočiňte – klidně i někde na cestách.

Článek přepsán a aktualizován 12. 4. 2019

Není místo, kde bych se nesetkala s konverzací na téma inspirace. Ať už jde o články na různých blogech, fotky na Facebooku, motivační části ve wattpadových příručkách… myslím, že není místo, kde by pojem inspirace nebyl omílán

A I když je to téma tak provařené, stále je občas těžké nějakou tu inspiraci nalézt. Problémem je, že ji často vyhledáváme buďto tam, kde ani není, nebo kde možná byla, ale již jsme ji vyčerpali. A co je horší, neexistuje žádná osvědčená metoda, kde múzu, která se tak ráda schovává, najit.

Přesto si myslím, že, i když jsme přece special snowflakes, by vám několik mých metod mohlo pomoct. Možná se v tom někdo z vás nakonec také najde a pomůže mu to tak, jak to pomáhá častokrát mně.

Tak proč se do toho nepustit?

Nejspíše nebudu za žádného génia ani průkopníka, když hned takto ze startu napíšu, že jedním ze základních kamenů psaní jsou emoce. Ať už ty pozitivní, negativní či smíšené… ať už děláme cokoliv, vždy se ohledně toho nějak cítíme. A řekněte mi, co dodá vašemu příběhu větší šťávu než právě tyhle emoce?

A i když to zní přece tak moc jednoduše, je v tom určitá věda. Ne každý zvládá jednoduše popis vnitřních pocitů postav, ale k tomuto vám můžu poradit jednu věc: zkusili jste se někdy zastavit na místě a zeptat se sám sebe na otázku proč se teď ctím tak, jak se cítím? A možná byste byli sami překvapení, jak moc toto pomůže.

Pokud jde o vaši slabou stránku, není přeci nic jednoduššího, než si tyto myšlenkové pochody zapsat a schovat na horší časy. Možná jste měli dobrou náladu jen kvůli dobré známce, ale necítíte se přece stejně dobře i po dobrém rozhovoru s kamarádkou? Nebo když po propršeném týdnu vysvitne sluníčko a vy cítíte, jak vás dobíjí energií? Vzpomeňte si na to, jak jste se cítili tehdy, když jste si v chvilkové pauze uvědomili, že jste vlastně spokojení s tím, jak to dopadlo.

Není přece nic jednoduššího než se inspirovat vlastním životem. No a co, že vy jste začali poskakovat na místě od radosti a vaše hlavní hrdinka je flegmatik? Ona je šťastná úplně stejně, jen jí ten pocit hřeje pouze zevnitř. Dejte tomu šanci a vyhrajte si s tím.

Ať už to zní sebevíce nudně, i vaše vlastní rutina či povinnost vám může přinést více, než si myslíte. Jistě se vám již častokrát stalo, že jste během vysávání začali bezcílně bloudit vlastní fantazií a vymýšlet konspirační teorie ohledně vašeho života. A zkusili jste někdy to samé u vašich postav a příběhů?

Ne vždy víte, jak má daná situace, do které jste se nasměrovali, dopadnout a není nic horšího než se dostat do kouta, to mi jistě všichni můžete potvrdit. Proto využijte třeba cesty do školy nebo úklidu, se kterým musíte doma pomoct, a nebojte se bloudit v alternativních vesmírech. Nikdy totiž nevíte, jestli vám to správné rozuzlení problému neproletí hlavou právě při utírání prachu. A samozřejmě, okamžitě si to zapište. Nechcete přeci vaši geniální myšlenku zapomenout.

A když pomineme toto, rozhodně neuškodí najít si nějakou rutinu při psaní, která vám sedne a bude vám vyhovovat. Zkusili jste psát někdy do bloku? Ne? Jak teda víte, že právě obrazovka a klávesnice je to pravé pro vás? Píšete pokaždé jen doma? A co třeba vyrazit do přírody nebo kavárny? Psaní v noci vám nevyhovuje, ale jindy se k tomu nedokopete? Co to jednou zkusit třeba v sobotu dopoledne? Možností je mnoho a vřele můžu doporučit, že není špatné vyzkoušet i něco nového, protože častokrát zjistíte, že vám to takto vlastně sedí mnohem více.

Předpokládám, že každý z vás alespoň jednou za rok jde na nějakou akci. Je jedno, jestli jde o koncert, sraz, veletrh nebo klidně jen na párty nebo do kina. A nevím jak vy, ale já, když přijdu po nějaké akci domů, bývám ve většině případů nabitá energií a plná inspirace, že bych dokázala propsat i několik hodin v kuse.

Bohužel, jak jsem již zjistila, tento stav je velmi prchavý, a tak, pokud jej míváte také, doporučuji nezahálet a doopravdy hned po příchodu sednout za stůl a začít psát. Je pravda, že části napsané v takovémto rozpoložení je nutné po sobě následující den znovu přečíst a poupravit, ale jejich osobitou atmosféru jim nikdo nevezme, to vám můžu zaručit.

A když už jsme u těch akcí, mohu je vřele doporučit i během spisovatelského bloku. Odreagujete se, přijdete na jiné myšlenky a psaní pak jde jedna báseň. A pokud ne? Alespoň máte nové zážitky, které můžete později při psaní zúročit. Divili byste se, kolik mých příběhů je založeno právě na nějaké akci.

Tento bod je velmi podobný jako předchozí, ale nechtěla jsem toho psát tolik k jednomu nadpisu, proto jsem to rozdělila. Momentálně beru zážitky ojedinělé i denního rázu. Ať už si povídáte s přáteli, cestujete, cvičíte nebo klidně jen zkoušíte něco, co jste nikdy předtím nedělali, všechno to vnímejte jako zkušenost.

Možná se vám to teď nezdá, ale v budoucnu to možná využijete a zúročíte v příběhu. Možná se vám to potápění s žraloky nelíbilo, ale kdo říká, že to vaši postavu nemůže fascinovat a ona to nezkusí a během akce nepozná svou životní lásku? A to je pouze jeden příklad. Vezte si z toho tedy to, že pro vás jako spisovatele je každý zážitek nová zkušenost, kterou můžete přehodit i dál na vaši postavu.        

A občas není špatné brát to i naopak. Fascinuje něco vaši postavu? A napadlo vás, že byste to vyzkoušeli? Je vaše postava velká sportovkyně a denně uběhne dvacet kilometrů jako rozcvičku? Zkusili jste si jít zaběhat a přemítat nad tím, co by se jí tak mohlo stát, nad čím přemýšlí? Občas se to nezdá, ale podobné věci velmi podpoří kreativitu.

Občas není na škodu vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit si něco nového nebo něco, co neděláte běžně. Stává se, že právě toto vás může nakopnout do psaní více než cokoliv jiného. Jak chcete, aby žily vaše postavy, když nežijete vy?

A když už nic jiného nepomáhá, co takhle zkusit jednoduše sednout na vlak a vyjet si na menší výlet? Nechat myšlenky na psaní být a jednoduše si užívat daný okamžik, poznat nová místa a krajiny, seznamovat se a rozšiřovat obzory. Nikdo neříká, že musíte hned na Hawai, ale nikde není napsáno, že hodinu od domu nemáte nádherné pohádkové místo, které jen čekalo, až jej objevíte. 

Když vypnete a jen se bezcílně necháte unášet cestováním, je pak mnohem jednodušší vrátit se k bloku i k samotnému psaní. Po čase totiž dost možná zjistíte, že už vás svědí prsty a že byste fakt něco napsali. A když v sobě den, dva tenhle pocit podusíte, půjde to pak jedná báseň. 

Je to jako s některými lidmi. Vídáte se téměř denně, povídáte si a povídáte a z ničeho nic nedokážete najít společné téma. Neznamená to však, že si nerozumíte nebo že nejste dobří přátelé, to nikdo netvrdí. Sami uvidíte, že když se čase znovu setkáte, že to bude znovu o něčem jiném. A pokud ne, je to opravdu někdo, koho chcete ve svém životě? Se psaním to funguje stejně, zkuste to, když bude špatně a sami poznáte, nakolik to chcete zpět a nakolik to jen přejdete s mávnutím ruky.