Z(a)tracený snílek

Zdravím vás u dalšího článku!

Díky bohu se tentokrát nemusím omlouvat za neskutečnou pauzu, protože na mě je ten měsíc a něco pomalu jako kdybych tady něco zveřejnila přímo včera. Za to se vážně omlouvám, ale, no, však vy si zvyknete, já vám věřím.

Abych ale nemluvila o ničem a vy jste tenhle článek nezavřeli předčasně, pojďme rovnou k věci.

Toto téma mě napadlo dnes, asi hodinu dozadu, když jsem po dlouhé době dočetla příběh na Wattpadu, sociální síti, kde jsem ještě pár let dozadu sama aktivně působila a přispívala k místní tvorbě. Tehdy bylo všechno ze srandy, platforma byla malinká a i přes mnoho talentovaných autorů to byla vesměs pro nás všechny, převážně pro ty mladší, ke kterým jsem se také řadila, pouze taková srandička na vyplnění času v nudné hodině. Jenže když se tam vracím nyní, narážím na vážně kvalitní a propracovaná díla, a tak se ve mně vzedmula vlna rozhořčení.

Došlo mi totiž, jak já sama před spolužáky kryla displej mobilu ani ne tak proto, aby si nevšimli samotného textu, ale spíše z důvodu, že jsem se styděla, že by mohli design Wattpadu poznat. Přitom příběh, který jsem zrovna četla, byl tak perfektně podaný, že jsem dokonce neodolala a místo učení se na test jsem se jednoduše o zavřený sešit pouze opřela a četla si vesele dál. Neříkám, stává se mi o i u knih, ale nemyslím si, že jsem jedna z těch nezodpovědných. Když mám svou povinnost, odbudu si ji a pak ano, klidně si čtu, ale tady jsem prostě neodolala.

Ovšem mnoho mých vrstevníků se samo svezlo na vlně Wattpadu, která byla okolo roku 2014 velmi silná, a teď, když jsme všichni rádoby dospěli, se uzavřeli do svého názoru, že to je platforma pro malé děcka plná nekvalitních braků, které jsou nerealistické a k smíchu.

Řeknu vám, množství knih, které miluju natolik, abych si je přečetla znovu a doopravdy jsem to i udělala, napočítám na prstech jedné ruky. Množství příběhů, které jsem četla mnohokrát dokolečka? Mnoho, definitivně je to dvouciferné číslo. A nedá se říct, že by byly třeba kratší než normální knížky, to vůbec, jeden z nich mám například od autorky, která si jej vydala samo nákladem, text má menší písmo a užší řádkování než běžné knihy, a i tak se tloušťkou rovná předposlednímu Harrymu Potterovi.

Jistě, najdete tam hromadu počinů, po kterých si chcete minimálně vydloubat oči, abyste nikdy nic podobného znovu neviděli, avšak troufám si říci, že takových je mnoho i v těch knihkupectvích, o to smutnější, že tam texty prošly mnoha rukama a lidé za ně dobrovolně platí. Na tom Wattpadu autora omlouvá jen to, že je většinou sám sobě beta reader, korektor, rádce i kouč. O grafikovi a redaktorovi nemluvě. A taky to je zadarmo, ale tak... to už je asi to nejmenší.

Tak si říkám, proč se to špatné jméno téhle aplikace stále tak drží? Už to dávno nejsou dvanáctileté "dospělačky", které to tam celé ovládají, stojím si za svým, že je to pouze o sociální bublině, kterou si tam utvoříte. Já samotná objevuju autory v mém věku, kteří píší možná o nerealistických věcech, stále to jsou fan fikce, ale ty příběhy mají něco do sebe, a hlavně, u většiny z nich je napsáno, že se autor za jeho psaní posunul tak moc, že se rozhodl ho celý přepsat a momentálně na tom pracuje. A jde se zlobit na něčí schopnosti tři roky dozadu, když měl dost sebereflexe, aby uznal svou chybu a začal pracovat na její opravě?

I když už se tam rozhodně nevyznám jako kdysi a neřeknu vám, co zrovna letí, kteří jsou nejčtenější autoři a jestli je in psát teenfikce nebo detektivky, jedno vím jistě: místní příběhy rozhodně nejsou fraška, právě naopak. Některé knížky se mě mohly jít oproti nim zahrabat a myslím, že menší nakladatelství by se těmto autorům měla více věnovat, protože si myslím, že právě zde leží to zlato, pro které se stačí sehnout, trochu ho přeleštit a voilà, máte autora, text i čtenářskou základnu. A to je něco, po čem touží snad každý vydavatel.

Zdravíčko!

Je to dlouho, já vím. Tak dlouho, až si říkám, jestli bych se raději neměla znovu představit, jestli si mě ještě pamatujete.

A ač bych chtěla začít s tím, jak moc toho všeho bylo, jak jsem psát chtěla, ale znáte to, nebyl na nic čas, jak mě postihl velký spisovatelský blok, jak jsem... myslím, že bude lepší být upřímná a nalít si čistého vína a jednoduše říct, že jsem neměla náladu.

Myslím, jo, měla jsem toho hodně a jo, byla jsem často jen líná a jo, prokrastinovala jsem nad seriály a ano, blok docela dost mám, ale nic z toho nebylo hlavním důvodem. Jednoduše jsem se na to necítila, dělo se toho vážně hodně a tak, jak jsem měla před létem motivaci, psací rutinu, čas i chuť, sluníčko všechno zastínilo a podzimní déšť spláchl kdesi do neznáma. A mrzí mě to, nebudu lhát, ale zároveň si myslím, že jsem dobře udělala, že jsem se do toho nenutila.

Teď tady aspoň sedím s čistým svědomím, že vše, co jsem zde publikovala, není špatné kvality, a rozhodně jsem to psala s láskou. Kdybych si tuto pauzu nedala, nejsem si tak jistá, jestli bych tato slova říkala s takovou jistotou.

A abych se tedy dostala k tomu, o čem jsem dneska chtěla psát, myslím, že velkou roli v tom sehrál letošní, poněkud specifičtější ročník střední. Totiž, slovo maturita všichni posloucháme už od prvního září prvního ročníku. Určitým způsobem si vůči němu vytvoříme imunitu a ta trvá až do ročníku čtvrtého. A zde nastává ten největší problém - najednou je ta maturita fakt tady a je potřeba něco dělat.

A v tomto stádiu studia jsem se momentálně ocitla i já a ač mě všichni ujišťují, že to není tak těžké a že to zvládnu s rukama v kapsách, ne všechno se samozřejmě udělá samo. Maturitním projektem počínaje, reáliemi v angličtině konče.

A právě již zmíněný maturitní projekt právě zabíral nejvíce času a energie, když šlo o jeho psaní. Představte si 35 stránkový dokument, který musíte napsat a z velké části to je jen na vás. No, řeknu vám, dneska ho hodlám dopsat a rovnou se asi půjdu i opít, jak moc se těším, až na klávesnici zmáčknu tu finální tečku následovanou zavřením dokumentu. Už aby to bylo!

Další drobnost, co mi ubírala čas, je maturitní četba, která snad nekončila. Nechápejte mě špatně, ty knížky byly luxusní a jsem jedině ráda, že jsem si je všechny mohla přečíst, avšak přeci jen si raději vybírám čtení vlastní a nezpracovávám k němu žádné výpisy. Ovšem i zde jsem už otočila poslední stránku a teď už mě čeká jen vypsat si z literatury poznámky a můžu tuto část zaklapnout a vrátit se k ní až v dubnu.

A tak mám pocit, jako kdyby se vše počátkem nejkouzelnějšího měsíce v roce pročistilo a já se konečně můžu začít věnovat i jiným věcem. Jako žurnalistice, ehm. Ale ne, momentálně mě čekají ty příjemné povinnosti jako je úklid domu, nakupování dárečků a pečení. A samozřejmě, co by to byly Vánoce bez Harryho Pottera, horké čokolády a zapálených svíček!

A tak, i když vám nechci nic slibovat, přemýšlím nad návratem zpět mezi internetově aktivní obyvatelstvo. Možná s nějakými tipy k přípravě maturity, které snad nebudou následovány články o tom, jak se připravit na druhý termín, ehm. Ale na toto je času ještě spousta, teď si chci odpočinout a pouze si sjednotit všechno, co už mám, dodělat to, co bych mít měla, a pořádně si odpočinout.

No nic, já jdu tedy dopisovat projekt, tak mi držte palce, abych to dneska doopravdy dokončila, a já se s vámi prozatím loučím. Snad ne na takovou dobu!

Váš
Z(a)tracený Snílek

Jsou chvíle, kdy se ze známých míst vyklube něco jiného a mnohem děsivějšího. To, co tak důvěrně známe, najednou pozorujeme jako prachobyčejný divák bez špetky možnosti zapojit se do děje. Z protagonisty jsme se stali křovím.

Nikdy by mě nenapadlo, jak moc velký je rozdíl mezi tím jezdit na tábor jako dítě a jako vedoucí.

A přesně o tomhle je dnešní článek. Původně jsem netušila, jak ho pojmout, ale nakonec jsem si říkala, že to je vlastně jedno, že dneska se potřebuju hlavně vypsat z těch všech pocitů a myšlenek po těch dvou týdnech mimo civilizaci.

Abych vás dostala do obrazu, už od mých sedmi jezdím každoročně na tábor, přesněji sokolský tábor bez elektřiny, ve stanech s podstavou, jídlem i programem pětkrát denně a tak celkově si přátelé rádi dělají srandu, proč do toho výcvikového tábora jezdím. Pravdou je, že ty lidi, prostředí a všechno, co k tomu patří, naprosto zbožňuju, a tak, když jsem loni jako sedmnáctiletá jela naposledy jako dítě, ani jsem nepřemýšlela nad tím, že by to mohl být můj celkově poslední rok.

A naštěstí se tak ani nestalo, hlavní vedoucí mě i s mou dobrou kamarádkou a stanovou spolubydlící vzal na výpomoc s programem. To pro nás znamenalo připravit si dohromady deset her, letos v tematice Game of Thrones.

Všechno do té doby vypadalo naprosto v pořádku, hry jsme si připravily, jediným rozdílem bylo, že jsme pomáhaly všechny naložit do autobusu a hlídat je během cesty do tábořiště.

Pravá zábava začala až tam. Normálně bychom si šly zabrat náš klasický stan, snažily se co nejvíce před nástupem vybalit a zabydlet a pak si šly společně s ostatními projít tábořiště, které už známe i poslepu. Jenže. Letos jsme se vydaly na druhou, nehostinnou část, hned nato zjistily, že do našeho stanu poteče, a do třetice naprosto netušily, co dělat, zatímco ostatní působili naprosto sebevědomě. To bylo poprvé, kdy se mi zadrhl dech s myšlenkou, co jsem to sakra udělala.

Během zbytku dne jsem si připadala naprosto neužitečná a zmatená, jako kdybych tam byla poprvé v životě, ne po jedenácté, ale aspoň jsme se přestěhovaly do stanu, o kterém jsme myslely, že bude v pořádku, zabydlely se a pořádně pokecaly. Nakonec to nezpůsobilo zas tak strašně, i když pocit odříznutí, ztracenosti a stesku po starých časech tady byl.

Druhý zádrhel přišel hned následující den, když nás jiná vedoucí požádala o výpomoc při její hře. Úkol zněl naprosto jednoduše - zabavit osmadvacet děcek, zatímco ona si dalších sedm odvede na čtvrt hodinky do lesa na svou noční hru. A kéž by to bylo tak jednoduché i v praxi.

Dalo se čekat, že si všichni budou chtít povídat, ale nevěděly jsme, že nás budou ignorovat a dělat si z nás srandu tak moc, jak to bylo. Dva týmy byly klidné, vedli je kamarádi, kteří si dali říct a pochopili z našich zoufalých výrazů, že stačilo. Ovšem dalším dvěma bylo naprosto ukradené, co říkáme nebo co si myslíme, a přesně ty jsme nebyly schopné zkrotit. V další várce, když všichni zjistili, že to nebude trvat čtvrt hodiny, ale minimálně půl, si vzala vedoucí týmy dva - samozřejmě ty, které nám pomáhaly, a tak jsme tam na to byly samy s čtrnácti unavenými, otrávenými a ignorantskými dětmi. Asi si už dokážete představit tu katastrofu, když se nám vysmáli a my nakonec raději odešly a nechaly je si povídat. Hlavní vedoucí a zároveň náš kamarád to konstatoval jednoduše: brzo jste to vedoucování vzdaly, není to tak jednoduché, co? a těmihle slovy společně s tím, že na další den si bereme jeden program, mě dorazil už úplně, div jsem večer ve spacáku otřesená nebrečela. Řeknu vám, nikdy jsem si nepřipadala více, že někde nepatřím.

Nemůžete se mi tedy divit, že na druhý den jsem šla na nástup fakt dost vyklepaná strachy, ale naštěstí to bylo v pohodě.

Několik následujících dní jsem se sžívala s novou rolí. Občas to bylo fajn, občas zase ne, ale nakonec jsem si to opravdu užila, i když uznávám, že jsem po každém programu byla neskutečně unavená. Nečekala jsem, že bude tak psychicky vyčerpávající snažit se zabavit a zkrotit bandu puberťáků a zpětně začínám obdivovat mé učitele za to, že to s námi tak skvostně zvládají.

I přes to všechno jsem si ale nejvíce užila poslední večer, kdy děcka měla posunutou večerku a u těch starších se to vlastně ani nijak neřešilo. Všichni, celá naše velká parta přátel, se kterými se tady bavím, jsme proto seděli v kroužku u ohně, lehce popíjeli a povídali si snad až do čtyř do rána, než bylo zahlášeno, že teď už fakt do postelí musí jít všichni. A tak jsem konečně s dobrým pocitem zakončila jak celý den, tak i první rok jako vedoucí na táboře.

Bylo to jiné, a jak, ale ne vždycky je změna špatně. Pár let to trvat bude, ale věřím, že se všechno dá do pořádku a že si na novou pozici zvyknu. Prozatím mi nezbývá nic jiného než se těšit a doufat, že budou všichni v klidu a neudělají proti nám žádnou vzpouru.

Váš
Z(a)tracený snílek

Léto. Pojem, který mi letos unikl stejně jako i prázdniny. Od konce června jsem lítala kvůli nové brigádě různě po Republice na prohlídky, školení, zácviky a celkově to poslední, na co jsem dokázala myslet, bylo, kdy už konečně budu mít klid a kdy se vyvalím v posteli a seskládám všechno, v čem jsem kvůli těm obíhačkám měla nepořádek. Nějaká zábava, koncert a lidi byli to poslední, na co jsem měla náladu.

A i tak jsem v neděli ráno nastoupila s nejlepší kamarádkou na vlak směrem do Prahy, abych si užila toho mého milovaného zrzka, kterého jsem se nemohla dočkat už od října, nedocházelo mi, že na něj doopravdy jedu a že ho uvidím.

Cesta s dlouhým pokecem a setkáním s kamarády-kolegy mi zvedla náladu natolik, že jsem se dokonce začala i těšit, co sebou drobný výlet přinese.

Dopoledne jsme proflákaly po městě, odpoledne zase na obědě a v hotelu, než byl tedy čas vydat se na koncert, který sice začínal až v sedm, ale my se tam raději vydaly už na šestou. Kvůli složité administrativě, která koncertu předcházela, jsme nevěřily, že by vstup mohl proběhnout bez nekonečných front, avšak opak byl nakonec pravdou a my byly v areálu během deseti minut. Už toto nás velmi příjemně překvapilo, stejně jako dobrá místa, která se nám povedlo sehnat. Byly jsme v zadním sektoru na stání, proto jsme nepředpokládaly, že by se nám mohlo povést stát relativně blízko.

Jak se ale blížil koncert Zary Larson, místo se začínalo plnit a jak se před nás nacpalo několik lidí, zjistily jsme, že vlastně zas tak skvostný výhled nemáme, ať jsme sebeblíž. I tak jsme se ale nevzdávaly a s tím, že tak dobrá místa přece už neseženeme, jsme tam i na její koncert zůstaly. Dav byl ale bohužel v pěkně blbém rozpoložení, a tak, i kdybych si ji chtěla užít sebevíce, nebylo moc šancí, ta nálada vás stáhla taky. Ne že by se mi její představení nějak výrazně líbilo. Tancovala sice pěkně a hlas byl taky čistý, že by ji ovšem zajímalo, že má před sebou i lidi, které je třeba roztančit, to vůbec. Ona jen přišla, odzpívala si a zase odešla. Nic víc, nic míň.

James Bay byl už o něčem jiném, to ano. U toho už se všeobecná nálada zlepšovala, a tak byla i možnost si zazpívat a trochu i ve stísněném prostoru zatančit. On se i doopravdy snažil, aby si posluchači koncert užili a zapojoval dav, což bylo vážně super.

Asi v polovině koncertu jsme ale dostali žízeň a nakonec nebyla jiná možnost, než se míst vzdát a odejít dozadu, kde byla sice enormní řada, ale dalo už se alespoň dýchat. A jak jsme zjistily, zas tak zářná ta místa přeci jen nebyla, protože i z toho naprostého konce celého areálu jsme viděly mnohem, mnohem lépe, dalo se dýchat a vzadu byla taky mnohem jiná nálada než vepředu.

Po úmorném, asi hodinovém čekání jsme si konečně vyzvedly pití a zároveň i začal koncert Eda. A musím vám říct, že to byl neskutečny zážitek, doopravdy. Jel jednu pecku za druhou a celkově, bylo těžké zatlačit slzičky. Nebudu vám lhát, jednou nebo dvakrát mě dojal tak moc, až jich pár doopravdy ukáplo. Celkově mě neskutečně moc překvapil, protože, co jsem slyšela od známých, nikdo s jeho koncerty nebyl nijak extra spokojený, proto jsem tam šla s mírnou skepsí. Jak se ale ukázalo, nebylo vůbec proč, protože byl neskutečně skvělý, spolupracoval s davem a zpíval tak neskutečně krásně... a to, že hrál jen na kytaru a neměl u sebe kapelu, to všechno jen znásobilo a já si koncert fakt hrozně moc užila.

A co bych ještě moc ráda vyzdvihla, je doprava zařízená z koncertu, protože tohle bylo vážně úžasné. Cesta do metra byla prošpikovaná jak policisty, tak i informátory ohledně tras a odjezdů, a tak bylo doopravdy jednoduché dostat se tam, kde člověk potřeboval. A metro, které jezdilo snad každou minutu, bylo taky bezkonkurenční. Kdyby nás nevyhodili dvě zastávky před stanicí, kde jsme potřebovali, neměla bych na celý koncert snad žádných výhrad.

Více takto vydařených akcí, opravdu, z celé organizace jsem byla doopravdy nadšená, snad až na ty řady u pití.

Váš

Z(a)tracený snílek

O mně

Oblíbené příspěvky