Vzhledem k vašim ohlasům u první části našeho výletu po Americe jsem si pospíšila a jsem zde dnes s pokračováním. A jelikož jsem tady shrnula více dní a článek celkově je delší, nebudeme to nijak protahovat a můžeme se do toho rovnou pustit.

Naše počáteční putování po městech skončilo a my se vydali poznávat tu pravou krásu Ameriky, tedy její přírodu.

První naší zastávkou se stala vyhlídka v Palm Springs, ze které šlo vidět nádhernou pouštní krajinu široko daleko. Bohužel jsme ale nezvládali ta neskutečná vedra, a tak jsme se s krásným výhledem spěšně rozloučili a pokračovali dál.

Cílem dnešního dne byl národní park Joshua tree. Jedná se o nádherný park rozprostírající se přes dvě pouště, což taky znamená neskutečné vedro. V téměř padesáti stupních jsme venku bohužel moc dlouho nevydrželi a co chvíli jsme utíkali do chladu auta. A mně k tomu všemu nepomáhala ani moje fobie z plazů, kdy jsem byla jako na trní pokaždé, když se cokoliv na zemi pohnulo.

Pravou krásu nám toto místo ukázalo, až když se lehce ochladilo (nepřeberte si to špatně, venku bylo stále třicet stupňů), kdy jsme konečně byli schopní vystoupit a jít se po okolí projít. Jak nádherná krajina tam byla, mi nejspíše neuvěříte, ale přestala jsem se díky tomu bát i možnosti, že potkám hada nebo ještěrku, což už je u mě vážně něco velkého. Bohužel, toto místo je jedno z těch, o kterých si sice z fotek řeknete, že je fakt pěkné, ale jeho krásu oceníte, až když tam stojíte na vyprahlé silnici, v okolí několika desítek kilometrů není ani živáčka a vy se kocháte tou nádhernou okolo sebe.

Sladkou tečkou na konci celého dne byl západ slunce. Člověk by si řekl, že na tom nic nemůže být, jenže shodou okolností jsme se zrovna vydali na místní vyhlídku Keys view a všichni tři jsme se postavili na okraj a museli zatajit dech, jaká nádhera to byla. Před námi jsme měli celou šikou krajinu, v dálce šla vidět města, všude okolo byly jen řeky a hory. A bylo to neskutečně nádherné. Jestli je něco, co si z Ameriky odnáším, je to silný pocit z toho, jak jsem stála a jen se dívala, jak tma pokrývá celý svět. A je to jedna z mých nejlepších vzpomínek vůbec.

Valnou část celého dne jsme strávili cestováním na další lokaci, kterou se měl stát Grand Canyon. Jediné, co jsme tedy pořádně stihli, byla vydatná večeře v jednom z mnoha místních steak housů. Nejsem jedna z těch, co si v nich libují, ale přeci jen, přišlo mi jako hřích nedat si správný Coloradský steak, když mám tu možnost. Lidi, stálo to za to, vážně.

Ovšem co bylo ještě lepší, byl návrh vydat se ještě takhle z večera na obhlídku kaňonu. Sice jsme byli všichni najezení až k prasknutí a po dlouhé cestě utahaní, ale i tak jsme se odkutáleli do auta a přesunuli až k tomu přírodnímu monumentu.

I přes to, že jsem měla v hlavě ještě stále pocity z minulého večera v Joshua Tree, Grand Canyon mě donutil strnout a s ohromeným vydechnutím stát na okraji a zírat kolem sebe. Co všechno příroda dokázala, jak je silná a jak my jsme oproti ní pouhá zrnka prachu, si právě tady uvědomíte ze všeho nejvíce. Jak silná příroda musela být, že stvořila něco takového…

I dnes jsme měli to štěstí, že jsme chytili krásný západ slunce, a tak jindy už tak dost oranžové stěny skalisek zářily jako v plamenech, v dáli rudé slunce, před vámi nekončící kaňon… má cenu vůbec popisovat, jak nádherné to celé bylo? Kdybych mohla, okamžitě bych si přinesla blok s tužkou a psala a psala a psala, protože tohle místo mě zachvátilo neskutečným množstvím energie a inspirace. Doteď mě mrzí, že jsem tam nemohla jen tak sedět a kochat se déle.

Následující den jsme se ještě jednou šli, a teď už mnohem detailněji, podívat na Grand Canyon, prošli jsme si turisticky oblíbená místa a nafotili spoustu fotek, než jsme se vydali na cestu dál. A jelikož to jednoduše u tak nádherného místa, jakým kaňon je, nejde jinak, zdrželi jsme se tady o něco déle, než bylo původně v plánu, takže jsme do naší další lokace přijeli znovu až k večeru.

Dnešním místem k přespání se stalo městečko Page poblíž největší uměle vytvořené nádrže v USA, Powell Lake, a indiánským parkem Anthelope Canyonu. Tím, že jsme se ale zdrželi, stihli jsme si večer projít už jen Powell Lake, které mě, abych byla upřímná, nijak nezaujalo.

Stejně i jako v minulé části byl jeden tak trochu nepovedený den, neminul nás ani tentokrát. Dnešek byl jednoduše špatný už od začátku. Nejdříve jsem v noci nemohla usnout, pak jsme pro jistotu všichni zaspali a nakonec mi nebylo už od rána dobře. Teda, všichni jsme si mysleli, že to je to poslední, co se nám nepovede.

Hned, jak jsme se v rychlosti dostali z hotelu, zamířili jsme zpět na Powell Lake s tím, že si táta s bráchou půjčí skútry a zajezdí si. Velmi rychle jsme ale zjistili, že čekací doba tady je asi tři dny, které jsme neměli, a tak jsme se zklamaně vydali zpět k autu. Ti dva se ovšem rozhodli, že si alespoň zaplavou, na což já jsem neměla absolutně náladu, jak mi bylo stále špatně, a tak jsem na ně čekala u auta, protože pláže tady byly škaredé a nenašla jsem stín, kde bych mohla zůstat. Takhle se mi udělalo ještě hůř a při cestě do Anthelope Caynonu už jsem se vyloženě těšila, až se vrátíme zpátky na hotel a já se budu moct trochu prospat.

Samotná prohlídka v kaňonu neměla trvat dlouho, počítali jsme, že do tří hodin budeme zpátky, což jsem byla ochotná překousnout a jela jsem s nimi. Ovšem kvůli špatné organizaci jsme více než hodinu stáli na přímém slunci v téměř padesáti stupních bez pokrývky hlavy a pořádného množství vody.

A jelikož já na tyto podmínky nejsem vůbec zvyklá a dělává se mi často v teple špatně, jakmile jsme konečně sešli dolů do chladu, bylo mi už tak špatně, že jsem nebyla schopná zvládnout prohlídku, a tak mě zase vyvedli.

Moc mě to mrzí, protože z fotek, které mi pak ukazoval táta, se jedná o nádherné místo, ovšem vím, že bych to nezvládla. Proto všem doporučuji, jestli zde pojedete, pořádně se na to připravte, vypadalo to, že takto tak čekávají všechny skupiny, tak ať nakonec nemáte stejný zážitek jako já.

Hned zrána jsme se z toho prokletého místa vydali do Zion parku, který byl už krapet méně o skalách a byla zde i rozvinutá flóra. Abych byla ale upřímná, po těch několika dnech, co jsme jezdili z pouště do poutě a od kamene ke kameni už mě to moc nebavilo, jsem přeci jen spíše ten městský typ a tohle mě až tak nedokázalo ohromit. I tak jsem si to tam doopravdy užila, i když jsem měla největší radost z toho, že jsme se rozhodli i pro návštěvu nedalekého ghost town.

Ani nevím proč, ale tato místa mě neskutečně fascinují ať už co se svou atmosférou týče, tak i na základě historie. Nikdy jsem ale neměla to štěstí, abych jedno z těchto míst mohla navštívit i osobně, proto jsem se na to tak těšila.

O co více jsem z toho ale měla původně radost, o to víc jsem odcházela zklamaná. Jediné, co jsme nakonec našli, byli tři domky s informační tabulí, že lidé odsud odešli kvůli nedostatku vody. Jak překvapivé.

Po tom velkém zklamání jsme se vydali na dlouhou cestu do samotného party města pouště. Las Vegas šlo vidět už z dálky a po kilometrech a kilometrech ničeho to bylo jako spatřit před sebou fata morgánu. Tak trochu stylovější, větší a bohatší.

To město má styl, jakože fakt pořádný. Ať už jde o hotel v komplexu nákupního centra s vlastní oblohou, ať už jde o všechny ty kasina a herny, ať už mluvíme o pouličním životě, tohle město má vážně grády. Mým problémem však byl nejspíše nizoučký věk, a tak mě nic z toho až tak nebralo, obrovské davy, ve kterých jsem se stěží procpávala, a čtyřicetistupňová vedra v noci. Tohle město pro mě zkrátka nebylo.

Dnešní ráno bylo malinko více poklidné a po několika dnech, kdy jsme stále spěchali, abychom všechno stihli, jsem se konečně o něco více prospala, po dvou týdnech si dala zase kávu a dopoledne prakticky jen prolenošila.

Hned odpoledne jsme ale využili toho, že bylo město prázdné, a prošli si ty ulice, které jsme nestihli. Vedro bylo sice neskutečné, ale konečně se mi to tam zamlouvalo o něco více. Dost možná za to ale mohly budovy, které jsem moc dobře znala z již zmíněného GTA. Las Venturas, mé další oblíbené město, ano.

Večer nás pak čekalo akrobatické představení, kterými je Las Vegas velmi známé. A byla to neskutečná show, doopravdy jsem většinu času seděla přimražená k sedačce a pouze s pootevřenou pusou zírala na to, co se na pódiu dělo. Velmi vřele doporučuji, stojí to za to.

Jediným zajímavým bodem dneška byla zastávka na Hooverově přehradě, která zásobuje Las Vegas vodou. Další zajímavostí je, že se nachází na hranici Nevady a Arizony, které jsou v různých časových pásmech, takže se tady dalo velmi jednoduše „cestovat časem.“ Nic zajímavého tady ale vidět nebylo, proto, kdyby bylo na mě, bych tuto zastávku úplně vynechala a vydala se rovnou na cestu.

Tím ovšem program dne skončil a my znovu nasedli do auta a přesunuli se ke vzdálenému Sequoia national parku.

Co se Palm spring týče, kdyby bylo na mě, z celé trasy bych jej vynechala. Vyhlídka byla krásná, což o to, ale mnohem více za to stojí Joshua tree, na který je rozhodně lepší vyhradit si celý den. Velkou část jsme nestihli a je to škoda, proto doporučuji zdržet se déle, vyplatí se to.

Následující dva kaňony byly krásné, na ty budu vzpomínat ještě dlouho, i když zrovna na Anthelope Caynon spíše kvůli tomu, jak jsem málem omdlela v poušti. Na to si dávejte opravdu pozor a, a to platí všude, nikdy nezapomeňte pořádné množství pití i pokrývku hlavy.

Co se Zyon parku týče, na mě už to bylo krapet hodně. Místo to je pěkné, to ano, ale vzhledem k tomu, že už jsem byla „přeparkovaná“, moc jsem si to tam neužila. Ovšem táta byl nadšený, takže to je vážně nejspíše jen mnou.

A co se Las Vegas týče, to město je fakt bomba, ale hodí se být zletilý, jinak si to tam zas až tak neužijete. Ovšem co tam můžu vřele doporučit, jsou cirkusové show, na ty budete vzpomínat a je jedno, kolik let vám je. A co se přehrady nakonec týče? Tak tu je zbytečné vůbec navštěvovat, Šance vypadá dosti podobně, pokud si okolo představíte poušť namísto stromů.

Článek aktualizován 14. 4. 2019