Není místo, kde bych se nesetkala s konverzací na téma inspirace. Ať už jde o články na různých blogech, fotky na Facebooku, motivační části ve wattpadových příručkách… myslím, že není místo, kde by pojem inspirace nebyl omílán

A I když je to téma tak provařené, stále je občas těžké nějakou tu inspiraci nalézt. Problémem je, že ji často vyhledáváme buďto tam, kde ani není, nebo kde možná byla, ale již jsme ji vyčerpali. A co je horší, neexistuje žádná osvědčená metoda, kde múzu, která se tak ráda schovává, najit.

Přesto si myslím, že, i když jsme přece special snowflakes, by vám několik mých metod mohlo pomoct. Možná se v tom někdo z vás nakonec také najde a pomůže mu to tak, jak to pomáhá častokrát mně.

Tak proč se do toho nepustit?

Nejspíše nebudu za žádného génia ani průkopníka, když hned takto ze startu napíšu, že jedním ze základních kamenů psaní jsou emoce. Ať už ty pozitivní, negativní či smíšené… ať už děláme cokoliv, vždy se ohledně toho nějak cítíme. A řekněte mi, co dodá vašemu příběhu větší šťávu než právě tyhle emoce?

A i když to zní přece tak moc jednoduše, je v tom určitá věda. Ne každý zvládá jednoduše popis vnitřních pocitů postav, ale k tomuto vám můžu poradit jednu věc: zkusili jste se někdy zastavit na místě a zeptat se sám sebe na otázku proč se teď ctím tak, jak se cítím? A možná byste byli sami překvapení, jak moc toto pomůže.

Pokud jde o vaši slabou stránku, není přeci nic jednoduššího, než si tyto myšlenkové pochody zapsat a schovat na horší časy. Možná jste měli dobrou náladu jen kvůli dobré známce, ale necítíte se přece stejně dobře i po dobrém rozhovoru s kamarádkou? Nebo když po propršeném týdnu vysvitne sluníčko a vy cítíte, jak vás dobíjí energií? Vzpomeňte si na to, jak jste se cítili tehdy, když jste si v chvilkové pauze uvědomili, že jste vlastně spokojení s tím, jak to dopadlo.

Není přece nic jednoduššího než se inspirovat vlastním životem. No a co, že vy jste začali poskakovat na místě od radosti a vaše hlavní hrdinka je flegmatik? Ona je šťastná úplně stejně, jen jí ten pocit hřeje pouze zevnitř. Dejte tomu šanci a vyhrajte si s tím.

Ať už to zní sebevíce nudně, i vaše vlastní rutina či povinnost vám může přinést více, než si myslíte. Jistě se vám již častokrát stalo, že jste během vysávání začali bezcílně bloudit vlastní fantazií a vymýšlet konspirační teorie ohledně vašeho života. A zkusili jste někdy to samé u vašich postav a příběhů?

Ne vždy víte, jak má daná situace, do které jste se nasměrovali, dopadnout a není nic horšího než se dostat do kouta, to mi jistě všichni můžete potvrdit. Proto využijte třeba cesty do školy nebo úklidu, se kterým musíte doma pomoct, a nebojte se bloudit v alternativních vesmírech. Nikdy totiž nevíte, jestli vám to správné rozuzlení problému neproletí hlavou právě při utírání prachu. A samozřejmě, okamžitě si to zapište. Nechcete přeci vaši geniální myšlenku zapomenout.

A když pomineme toto, rozhodně neuškodí najít si nějakou rutinu při psaní, která vám sedne a bude vám vyhovovat. Zkusili jste psát někdy do bloku? Ne? Jak teda víte, že právě obrazovka a klávesnice je to pravé pro vás? Píšete pokaždé jen doma? A co třeba vyrazit do přírody nebo kavárny? Psaní v noci vám nevyhovuje, ale jindy se k tomu nedokopete? Co to jednou zkusit třeba v sobotu dopoledne? Možností je mnoho a vřele můžu doporučit, že není špatné vyzkoušet i něco nového, protože častokrát zjistíte, že vám to takto vlastně sedí mnohem více.

Předpokládám, že každý z vás alespoň jednou za rok jde na nějakou akci. Je jedno, jestli jde o koncert, sraz, veletrh nebo klidně jen na párty nebo do kina. A nevím jak vy, ale já, když přijdu po nějaké akci domů, bývám ve většině případů nabitá energií a plná inspirace, že bych dokázala propsat i několik hodin v kuse.

Bohužel, jak jsem již zjistila, tento stav je velmi prchavý, a tak, pokud jej míváte také, doporučuji nezahálet a doopravdy hned po příchodu sednout za stůl a začít psát. Je pravda, že části napsané v takovémto rozpoložení je nutné po sobě následující den znovu přečíst a poupravit, ale jejich osobitou atmosféru jim nikdo nevezme, to vám můžu zaručit.

A když už jsme u těch akcí, mohu je vřele doporučit i během spisovatelského bloku. Odreagujete se, přijdete na jiné myšlenky a psaní pak jde jedna báseň. A pokud ne? Alespoň máte nové zážitky, které můžete později při psaní zúročit. Divili byste se, kolik mých příběhů je založeno právě na nějaké akci.

Tento bod je velmi podobný jako předchozí, ale nechtěla jsem toho psát tolik k jednomu nadpisu, proto jsem to rozdělila. Momentálně beru zážitky ojedinělé i denního rázu. Ať už si povídáte s přáteli, cestujete, cvičíte nebo klidně jen zkoušíte něco, co jste nikdy předtím nedělali, všechno to vnímejte jako zkušenost.

Možná se vám to teď nezdá, ale v budoucnu to možná využijete a zúročíte v příběhu. Možná se vám to potápění s žraloky nelíbilo, ale kdo říká, že to vaši postavu nemůže fascinovat a ona to nezkusí a během akce nepozná svou životní lásku? A to je pouze jeden příklad. Vezte si z toho tedy to, že pro vás jako spisovatele je každý zážitek nová zkušenost, kterou můžete přehodit i dál na vaši postavu.        

A občas není špatné brát to i naopak. Fascinuje něco vaši postavu? A napadlo vás, že byste to vyzkoušeli? Je vaše postava velká sportovkyně a denně uběhne dvacet kilometrů jako rozcvičku? Zkusili jste si jít zaběhat a přemítat nad tím, co by se jí tak mohlo stát, nad čím přemýšlí? Občas se to nezdá, ale podobné věci velmi podpoří kreativitu.

Občas není na škodu vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit si něco nového nebo něco, co neděláte běžně. Stává se, že právě toto vás může nakopnout do psaní více než cokoliv jiného. Jak chcete, aby žily vaše postavy, když nežijete vy?

A když už nic jiného nepomáhá, co takhle zkusit jednoduše sednout na vlak a vyjet si na menší výlet? Nechat myšlenky na psaní být a jednoduše si užívat daný okamžik, poznat nová místa a krajiny, seznamovat se a rozšiřovat obzory. Nikdo neříká, že musíte hned na Hawai, ale nikde není napsáno, že hodinu od domu nemáte nádherné pohádkové místo, které jen čekalo, až jej objevíte. 

Když vypnete a jen se bezcílně necháte unášet cestováním, je pak mnohem jednodušší vrátit se k bloku i k samotnému psaní. Po čase totiž dost možná zjistíte, že už vás svědí prsty a že byste fakt něco napsali. A když v sobě den, dva tenhle pocit podusíte, půjde to pak jedná báseň. 

Je to jako s některými lidmi. Vídáte se téměř denně, povídáte si a povídáte a z ničeho nic nedokážete najít společné téma. Neznamená to však, že si nerozumíte nebo že nejste dobří přátelé, to nikdo netvrdí. Sami uvidíte, že když se čase znovu setkáte, že to bude znovu o něčem jiném. A pokud ne, je to opravdu někdo, koho chcete ve svém životě? Se psaním to funguje stejně, zkuste to, když bude špatně a sami poznáte, nakolik to chcete zpět a nakolik to jen přejdete s mávnutím ruky.