Z(a)tracený snílek

Věřím tomu, že deníček si psalo kdysi hodně z vás. Bohužel, z nějakého důvodu se z toho stala výsada dospívajících holek okolo třinácti let. Abych byla upřímná, i já sama jsem se styděla za to, že ho nějakým způsobem vedu každé léto, ale postupem času mi došlo, že to není něco, za co bych se měla stydět, naopak jsem za něj ráda.

Už dobrých deset let si každé jedno léto píšu prázdninový deníček. Nepředstavujte si větičky jako „milý deníčku, neuvěříš, co se mi dneska stalo,“ spíše jde o krátké shrnutí toho, co jsem daný den dělala a jaké jsem z toho měla pocity. Loni jsem to celé ještě upgradovala a přihodila k tomu pár dalších vychytávek.

Dneska bych se o to všechno s vámi chtěla podělit, protože mi přijde, že tyhle deníky jsou hodně podceňované, a když už je někdo píše, častokrát z nějakého důvodu skončí uprostřed léta. Tím, že sama to moc dobře znám, rozhodla jsem se vám tady sepsat nějaké ty tipy a triky na to, aby vás to bavilo a abyste vše dotáhli až do konce léta.

Do čeho?

Dlouhá léta jsem používala obyčejný školní sešit bez jakéhokoliv potisku, prostě ten nejlevnější, který šel sehnat. A i přes to, že je dost praktický díky tomu, jak je lehounký a tenký, nikdy se mi do něj zas až tak dobře nepsalo. Neměl tvrdé desky, takže jsem ho potřebovala mít věčně podložený, papír byl potrhaný a rohy zohýbané… do toho ani vlastně nevypadal pěkně, a tak jsem neměla žádnou snahu o vnitřní úpravu, která by mě bavila.

Tím, že jsem ale milovník bloků, přešla jsem nakonec k těm hezčím a zdobnějším, u kterých už jsem vlastně zůstala až doteď. Momentálně používám velikost přibližně A6 a volím podle designu předních desek, protože na ty se přeci jen dívám nejčastěji.

Tenhle trik můžu vřele doporučit, protože doopravdy se píše lépe do hezkého, navíc je to i zpětně příjemnější, když si jako vzpomínku vezmete krásný blok namísto potrhaného sešitu.

Kdy začít?

Vím, že tohle jsem řešila dávněji hodně často. Začít reálně až prvního? Začít hned první den prázdnin? Začít vysvědčením?

Pravdou je, že na tohle není tak úplně pravidlo. Letos jsem skončila školu o dva týdny dříve, ale tím, že jsem neměla žádnou prázdninovou náladu, rozhodla jsem se začít si to sepisovat až od pondělka prvního. Loni jsem si zase chtěla uchovat i poznatky za celý ten školní rok a jak jsem to vnímala, a tak jsem začala dnem vysvědčení.

Dva roky dozadu se toho dělo tak hodně, že jsem začala posledním školním týdnem, protože jsem se loučila s bývalými spolužáky, byla na posledním výletě s nimi… jednoduše jsem sice vnímala, jako kdyby byly prázdniny, ale reálně ještě nebyly. A vadilo mi to? Vůbec.

Podstatou toho celého je, že můžete začít kdykoliv. Mysleli jste si, že budete mít naprosto nudné prázdniny, ale v polovině července se to celé přetočilo vzhůru nohama? Tak fajn, kupte si bloček a začněte si do něj všechno zaznamenávat.

Nikdy není pozdě ani brzy.

Denní psaní?

Chyba, kterou jsem dělala vážně dlouho, je, že jsem otrocky zapisovala každý jeden den. I když jsem prospala celé dopoledne, i když jsem odpoledne pak proseděla u počítače a koukala na videa. I tak jsem měla pocit povinnosti ten den zapsat.

Samozřejmě mě to po čase přestalo bavit, obzvláště na táboře, protože koho by bavilo cucat si z prstu, co tam napsat, když se vlastně nic neudálo.

Loni jsem si ale řekla, že budu psát opravdu jen, když budu mít nějaký nápad. A upřímně? Fungovalo to perfektně, bavilo mě do něj psát a těšila jsem se na to, až budu moct doplnit další den.

Jak už jsem zmiňovala tábor, to byla ta doba, u které jsem většinou všechno vzdala a přestala psát. Nejde ani tak o to, že by se tam nic nedělo, ale naopak toho tam bylo tolik, že jsem nestíhala. Udělala jsem si v tom proto systém, že jsem si zapsala jen téma táboru, týmy a jejich složení a konečné pořadí a doplňovala pouze hlášky, protože ty stály nejvíce za to.

Je mi jasné, že hodně z vás na tábory a podobná místa nejezdí, ale myslím, že podobný systém bude jistě funkční i během nějakých výletů s přáteli. Můžete si zapsat jen trasu, kdo všechno tam byl a hlášky. Všechno důležité proto budete mít, jen nebudete denně psát, že jste někam šli a ten a ten řekl to a to a tamten zase spadl a stalo se mu tohle. Ne vždycky to je potřeba.

Co všechno zapisovat?

Vždycky jsem si myslela, že tam musím psát jen to, co se stalo. Vznikly z toho pak suché poznámky toho, co jsem dělala, ale nějak se z toho vytratilo to letní pohodové kouzlo. Časem jsem pak zjistila, že kolikrát jsou ty dny zajímavé jen díky emocím, navíc jak jinak chcete přijít na to, jaké to léto vlastně bylo, když tam nenapíšete i tu atmosféru?

Pište jednoduše všechno, co psát chcete. Neomezujte se ničím, všechno, co tam napsat chcete, tam taky patří. Je to jen a jen váš deník.

Jak to okořenit?

Loni jsem si za vysvědčení udělala radost a koupila si příruční tiskárničku fotek, po které jsem pokukovala už, co vyšla. Nemohla jsem ji proto nevyužít hned i v prázdninovém deníčku, že ano. Navíc jsme ještě jeli do Ameriky, což víte z předchozích článků, a tak mi to perfektně zapadlo do sebe a já začala praktikovat to, že každý den mi vyšel na jednu dvoustranu. Na té levé pak byly nejhezčí fotky, nebo ty, které jsem si chtěla zapamatovat nejvíce, a na té pravé text. Řeknu vám, stojí to za to, časem jsem si takhle začala přidělávat i letenky a různé kartičky, letos tam rozhodně skončí i pásky z koncertů a festivalů.

Další drobností, která mě chytla doopravdy hodně, bylo shrnutí celého dne. Některé dny tedy získaly nálepky vodního dne, některé nepovedeného, jiné zase proflákaného. Jednoduše jsem napsala to, co ten den nejvíce charakterizovalo. Občas to byly vážně perličky.

Posledním, co jsem zavedla loňské léto, je myšlenka dne. Nejde o nic převratného, ale přeci jen mě to bavilo vymýšlet. Občas tam skončila nějaká ta hláška, občas nějaký hlod, někdy jsem měla doopravdy pěkné myšlenky, ke kterým se vracím doteď, párkrát jsem našla krásný citát. Všechny tyhle věci spadaly přesně do myšlenky dne a jednalo se o krásné zakončení celé dvoustrany.

Doufám, že se vám dnešní článek líbil a alespoň jednu osobu jsem navnadila zkusit to. Vážně není snad jediný rok, kdy bych deníček vynechala a doopravdy ráda se k nim také vracím. Není to v dnešní době už moc časté, proto jsem vám tuhle tradici chtěla připomenout a kdo ví, třeba vás to taky chytne a zamilujete si to tak, jako jsem si to zamilovala já.

16. července

Celý náš výlet se přehoupl do druhé části přeletem na Floridu, přesněji do Orlanda. Nebudu vám lhát, já se tady absolutně netěšila. Vedra ještě větší než předtím, hromada volného času jen tak pro nic za nic… upřímně, nic, co by bylo pro mě.

První den jsme taky začali tak, jak bylo v plánu strávit většinu pobytu tady: odpočinkem. Jelikož jsme dojeli na hotel až někdy ve tři hodi

ny ráno, celé dopoledne jsme všichni do jednoho prospali, a tak jsme měli půl dne za sebou.

Nezbývalo nám tedy nic jiného, než si jít užít pohodu do Seawordu. Absolutně jsem to nečekala, ale nakonec jsem si to tam užila už jen díky nádhernému představení kosatek a tomu, že jsem si mohla poprvé v životě pohladit delfína, který patří mezi mé nejoblíbenější zvířata.

V jednu chvíli nám dokonce i pršelo, a tak se vzduch ze čtyřiceti stupňů pročistil na mnohem příjemnějších pětatřicet, a tak jsme si to nakonec všichni pořádně užili. A to jsem si myslela, že mě už tyhle místa bavit nebudou.

17. červenec

Na dnešek jsem se neskutečně těšila. Jako malá jsem vyrůstala samozřejmě na Disneyovkách, a tak jsem měla všechny ty postavičky pořádně pod kůží a budu na tohle období vzpomínat ještě opravdu dlouho. Není tedy divu, že návštěva Disneylandu pro mě byla jako takový menší návrat do dětství.

A že začátek vypadal opravdu slibně. Velký wow efekt vyvolal už jen ten nádherný vstup, u kterého padaly brady dolů snad všem přítomným. Nemůžu nezmínit taky ten klasický hrad, který mi vehnal slzy do očí, protože přeci jen, tohle se nepoštěstí vidět jen tak někomu, zvláště v době s ohňostroji.

Nabití hromadou nostalgických emocí jsme nasedli na místní vláček, který nás provezl celým parkem, ale ke zklamání všech to bylo taky to nejlepší z celého dne. Jak jsme záhy zjistili, všechno to je sice pěkné, ale taky až moc dětské, že jsou všude extrémní řady a v tom vedru že se jednoduše nic dělat nedá.

Párkrát jsme si to celé prošli, udělali si hromadu fotek u ikonického hradu a nakonec zalezli do klimatizované restaurace s tím, že tenhle výlet se nám moc nepovedl. Všichni jsme se nakonec shodli, že bychom udělali nejlépe, kdybychom místo téhle návštěvy šli do Universal studia, které už jsme měli odzkoušené z LA, zatímco tady nás čekalo jen jedno velké a drahé zklamání.

A tak se ze dne, kdy jsem si chtěla zavzpomínat na to, jak jsem byla malou princeznou, stal den, ve kterém se mi zničily všechny mé dětské sny.

Musím však podotknout, že věřím tomu, že pokud máte malé děti, z místa budou nadšené. U nás byl problém ten, že jsme na to hold už moc staří.

18. červenec

Na dnešek jsem se neskutečným způsobem už od rána těšila. Plán byl takový, že holky vyložíme na pláži a s bráchou a tátou se společně vydáme do Kennedyho vesmírného centra.

Nepatřím mezi ty, kteří se kde nějak aktivně zajímali o rakety, astronauty a všechno tomu podobné, ale vždycky mě to nějakým způsobem fascinovalo tak, jako celý vesmír. A taky, že mě nezklamala ani prohlídka.

Viděli jsme velké haly, vzletové plošiny, Apollo 5 v reálné velikosti, zkusili si, jaké to bylo být v budově při odletu jednoho z raketoplánu s přesnými nahrávkami a myslím, že bychom toho stihli mnohem, mnohem více, kdyby se nepokazilo počasí a my nemuseli předčasně odjet, abychom zachránili holky z pláže před obrovskou vichřicí.

I tak jsem si to neskutečně užila a i když už si těch informací tolik nepamatuju, protože toho bylo vážně hodně, tak vím, že pokud budu mít někdy v životě ještě tu možnost, že se tam definitivně chci podívat znovu a projít si to v klidu celé.

Po tomto celém jsme se vydali na další dlouhou cestu, tentokrát do Miami, kde jsme měli ubytování na nejznámější ulici, kterou je Ocean Drive. Strašně mi to tam, obzvláště tak večer, připomínalo Stodolní, ale i tak mě to tam nějakým zvláštním způsobem neskutečně fascinovalo.

20. července

Po jednom proflákaném dni na pláži jsme vyrazili na krokodýlí farmu v Everglades. Definitivně to patří mezi jeden z největších zážitků, které jsem si z celé dovolené přivezla, aby bylo jasno.

Bohužel mi bylo celou dobu špatně z toho šíleného počasí, ale i tak se nedá říct, že bych si to neužila. Měla jsem tu možnost sledovat krmení krokodýlů, jednoho prcka si podržet, ale taky jsme se vydali na asi dvouhodinovou projížďku po místních močálech, kde těch krokodýlů bylo teda požehnaně. Vážně jsem se chvílemi až bála sedět tak na okraji loďky, protože tohle bylo šílený, jak blizoučko plavali. Rozhodně jde o zážitek na celý život.

Po tom, co jsme se k odpoledni vrátili zpátky, jsme si jen sbalili věci, vydali se na kraťoučké nákupy a s deštěm v patách se přesunuli na poslední lokaci celého našeho Amerického výletu, Petersburgu.

21. července

Už v Miami na mě padl nějaký splín, kvůli kterému jsem byla celou dobu nepříjemná, smutná a strašně moc se těšila domů. Naštěstí mi ale moc pomohlo se jen zastavit a vydechnout, od čeho byl právě Petersburg perfektním místem.

Nehledejte v tom nic speciálního, tohle místo jsme si vybrali jen díky oceánu a nedalekému letišti, ze kterého nás čekal odlet zpátky domů, jinak to bylo to nejobyčejnější místo na planetě.

Abych byla upřímná, dnešek tady píšu opravdu jen z toho důvodu, abyste viděli, že ne vždycky to je perfektní a že když někdo přidává denně rozzářené fotky z pláží a z různých destinací, kde se zrovna nachází, že to reálně nemusí znamenat, že je doopravdy spokojený nebo šťastný. Během cestování se totiž častokrát stává, že máte málo dní, během kterých opravdu vydechnete a neřešíte vůbec, ale vůbec nic a jen jste a užíváte si to. A přesně tyhle dny vás udržují v psychické pohodě, protože to cestování, byť se to nezdá, dokáže být taky pořádně náročné.

Pro mě tím dnem byl dnešek, kdy jsem se dala dohromady a znovu se do Ameriky zamilovala tak, až jsem div neplakala, když jsme odlétali. A že se nám odlet blížil.

23. červenec

A pak už se nedělo nic, co by stálo za zmínku. Včerejšek jsme proflákali u vody, zatímco dneska ráno jsme se vydali ještě na krátké nákupy. A pak směr letiště.

Jak jsem zmiňovala, doopravdy jsem si ten zbytek pobytu užila tak moc, až se mi z té krásné bubliny nechtělo nikam jít. Všude bylo krásně, nikdo nás nehonil, já si mohla svobodně povídat s lidmi, dokonce jsem přestala vnímat i to, že dělám chyby a že se mi možná budou smát, překonala jsem alespoň trochu strach z ještěrek a odpočinula jsem si tak, jako už dlouho ne. Zkrátka a dobře, bylo mi skvěle.

Oproti první návštěvě Ameriky jsem tentokrát mnohem více mluvila a mnohem více jsem se angažovala, takže mi to i dalo více. Program byl více mně ušitý, protože jsem spíše přes ty města a těch jsem si užila dosyta. Definitivně musím říct, že tenhle pobyt mi dal strašně hodně a rozhodně, jestli budu mít ještě někdy šanci, se chci do Ameriky podívat znovu a na některá místečka se kouknout znovu.

A momentálně mi nezbývá nic jiného než se s vámi rozloučit. Doufám, že se vám tahle menší sága líbila a věřím, že se zase někdy potkáme u podobných cestovacích článků. Prozatím vám můžu slíbit zase něco s letní tematikou, tak doufám, že vás tím nezklamu.

Váš Z(a)tracený snílek

Upřímně, dneska měl vyjít úplně jiný článek. Mnohem veselejší, mnohem odlehčenější a dost možná i mnohem zajímavější.

Ale víte vy co? Ne vždycky je život veselý, odlehčený nebo i jen zajímavý. Občas je život prostě život.

Posledních několik dní, možná už týdnů, se topím. Chová se to jako lepkavý sliz, chutná to jako trpkost, vzadu v krku pálí podobně jako kyselina. Nutí mě to třást se, vzlykat, snažit se proti tomu bojovat a znovu a znovu prohrávat.

Jo, život občas není jednoduchý a naučit se v něm plavat je snad ještě těžší než zadržet dech.

A tak se topím a nechávám unášet dál, abych se znovu mohla začít topit.

Ironií je, že se tomu dá uniknout, všemu se dá přece utéct, ale život vás jako žvýkačka na podrážce pronásleduje.

Občas si jeho těžkostí ani nevšímáme, naopak nás nadnáší a my jsme šťastní jak jen to jde. Jenže pak jsou tady chvíle jako je tato, kdy jen ve dvě v noci sedím na posteli, ťukám něco do telefonu a vlastně se snažím přijít na to, co je špatně.

Život mám přece perfektní, mám úžasnou rodinu, mám skvělé přátele, mám koníčky i cíle. A i přesto jsem teď smutná. Proč?

Občas si říkám, proč se tohle všechno děje. A možná je to něco, na co nikdy nenajdu odpověď. Když už ji mám totiž na dosah, vždy mě život začne znovu nadnášet a mně je fajn. V dobrém se totiž často zapomíná na zlé a život si tak pevně střeží své tajemství.

Co je totiž cennější než tajemství života? Možná jen tajemství smrti a řeknu vám, to životní se mi zamlouvá mnohem více.

Doufám, že příští příspěvek bude o něco zajímavější pro vás všechny a že budu já do té doby v pořádku. Bohužel, ani jedno slíbit nemůžu, pouze to, že se budu snažit. Tak mi držte palce. Příští týden totiž plánuju poslední část z našeho putování po Americe, tak doufám, že to nepokazím špatnou atmosférou mých posledních dní.

Váš Z(a)tracený snílek

7. července

Hned následující zastávkou po New Yorku bylo odlehlé místečko daleko od všeho, snad až na nákupní střediska. Přesně ty jsme ale měli v hledáčku, a tak jsme se u nich zdrželi celý dne, než jsme se přesunuli k večeru do Kanady.

Čekal na nás zážitek v podobě obrovské masy vody seskupené v nádherný vodopád. Abych byla upřímná, Niagáru jsem si představovala o něco více honosnou a velkou, i když teda měla doopravdy co nabídnout. Mám pocit, že jsem viděla i krásnější vodopády, i když jsem dech nad tou krásou zatajit musela.

Co jsem si ale užila, byl výlet loďkou až pomalu pod proud vody, kde se jinak ani nejde dostat. Být tak blízko, i když jsem kvůli kapkám pořádně nic neviděla, bylo perfektní a mrzí mě, že jsem neměla brýle, abych se mohla o to více pokochat.

A tak jsme se mokří jako myši vrátili zpátky na hotel a večer si jen z pokoje užívali výhled na osvětlení a ohňostroj, který řeka nabízí.

9. července + 10. července

Poté, co jsme vše znovu proložili nákupy, jsme se rozhodli zase trochu zabrzdit, a jelikož jsme měli volno, vydali jsme se k Darien Lake, které se rozprostírá tak pěkně uprostřed ničeho, ale vedle jezera je jeden z největších zábavních center ve státě New York.

Bohužel pro mě, lezla na mě nemoc, a tak jsem většinu času strávila na pokoji a ležela, nicméně na jeden den se vyblbnout a jet dál… na to je tohle místo perfektní, to ano. Naše dva dny byly zbytečně dlouhé, ale jelikož jsme neměli zas až tak co dělat, moc nám to nevadilo a všichni si alespoň odpočinuli u vody po svém.

12. července

Jak jsme nakonec zjistili, ta pauza se nám doopravdy hodila, protože přesun do Washingtonu DC byl doopravdy šílený a zdlouhavý. Po cestě jsme se zase zastavili na nákupech, ale jinak jsme to celé proseděli v autě cestou skrze New York.

Dorazili jsme předchozí den večer, proto jsme měli celý dnešek na to projít město, jak jen nám nohy dovolily, a řeknu vám, já se zamilovala. Tohle je město s velkým M. Majestátnost, historie i čistota na vás dýchají na každém kroku a definitivně se tohle město řadí do top 5, které jsem kdy viděla. Tak nádherné je.

Nenajdete tady žádné extrémně vysoké mrakodrapy, nejvyšší budovou celého města je Kapitol, který jsme bohužel obešli jen zvenku, ale i tak to stálo za to. Naše kroky dále směřovaly skrze všechny památníky, které tady můžete najít: Lincolnův, Kingův, 2. světové války i té Korejské. Celou cestu jsme kvůli šíleným vedrům zakončili u Bílého domu. Bohužel, ten jsme si projít nestihli, protože jen, co jsme přišli, policie ulici před ním začala vyklízet, a tak jsme měli smůlu a vydali jsme se nazpět na hotel.

Chlapi pak večer ještě projeli město autem, aby se pokochali, jak je všechno nasvícené, ale mně bohužel nebylo vůbec dobře, a tak jsem to musela vynechat. Škoda, z fotek, které mám a které vám tady taky přikládám, šlo o krásný výhled.

13. července

Washington DC jsme ještě neopustili, jen jsme se z centra přesunuli na okrajovější části, přesněji nejdříve k Pentagonu a následně na vojenský hřbitov.

Abych tedy nepředbíhala, Pentagon pro nás dopadl spíše katastrofálně než cokoliv jiného, protože dovnitř nás nepustili, a tak jsme se šli alespoň podívat na menší památník obětem 11. září. Jedno z letadel totiž dopadlo i tady a zabilo okolo 200 osob.

Co se Američanům musí nechat, je, že památníky stavit umí, protože i tento byl krásný, i když velmi smutný. Po zádech mi šla husina, když jsem došla k nejmladší oběti, které bylo necelých osm let.

Hned nato jsme se přesunuli k nedalekému vojenskému hřbitovu, který jistě všichni znáte z nejrůznějších filmů i seriálů. I pro nás to byla určitá povinnost zastavit se tady. I přes to, že většina výpravy moc nadšená nebyla, mě to místo uchvátilo, a i když se jedná o smutný pohled, mělo to v sobě sílu a atmosféru. Co mě ale malinko zklamalo, byl fakt, že většina nebožtíků nezemřela na žádné z misí nebo válek, ale že se z 95% jednalo o válečné veterány. Měla jsem zafixované, že se zde pohřbívají jen ti, kteří umřeli „hrdinskou smrtí“.

A trochu mě ještě na tomto místě znervózňovalo, že i když jde o hřbitov, že zde jezdí turistické vláčky, i když jak jsme v průběhu prohlídky zjistili, při rozsáhlosti toho místa to snad ani jinak nešlo.

14. července

Poslední destinací před Floridou se stala Philadelphie. A abych byla upřímná, tohle město bylo ze všech nejošklivější a tak trochu mi připomínalo Ostravu. Hromada správně amerických tlustých lidí všude, obchody pozavírané, chaos, zmatek, nepořádek… kdybych to měla všechno vyjmenovávat, byli bychom tady ještě dlouho.

Nakonec jsme se jen podívali na místní vyhlídku, která byla moc pěkná, koukli do radnice, kde byla podepsaná deklarace za nezávislost a zamířili nazpět na hotel.

15. července

Dneska už od rána pršelo, a tak nám nezbývalo nic jiného, než se na Rockyho schody, kde jsme se všichni těšili, podívat pouze z okýnka autem. A jelikož jsme neměli teda co jiného dělat, vydali jsme se do nákupního střediska nedaleko letiště a zbytek dne strávili až do odletu tam.