Z(a)tracený snílek: Psaní a veřejnost

Psaní a veřejnost

1 Comments

Jsou chvíle, kdy jste na sebe a na své články a příběhy hrdí a jsou chvíle, kdy si říkáte, že byla blbost to vůbec někde veřejně přidávat a dávat tak lidem důvod k posměchu. To si tak člověk řekne, že na tom nic není, je to přece jen obyčejné psaní, jenže občas, když věci zajdou až moc daleko, cítíte potřebu se k tomu vyjádřit. A když nemůžete do očí daným osobám, můžete alespoň ve svém koutku duše. Anebo, jako právě teď já, na vlastním blogu.

Nikdy jsem nepatřila mezi ty, kteří si píšou jen k sobě do šuplíčku a tají to před kde kým. Naopak, brala jsem to jako součást mě samé a přišlo mi férové vůči ostatním i mě samé prezentovat tento můj zájem jako mou velkou vášeň. No co, o koňařích také všichni ví, že jezdí. Výtvarníky a hudebníky za to taky všichni mají rádi. Tak proč by to u pisálků mělo být jinak?

Jak jsem ale časem zjistila, ono to doopravdy jiné je. A jak. Nevím, kde se ve společnosti tenhle názor vzal, ale z ničeho nic jsem začala mít pocit, že některá hobby jsou významnější a společensky přijatelnější než jiná. A jak? No, když slyšíte zajímavé lidi se zajímavými choutky, jak si čtou vaše „veledíla“ a smějí se jim, příjemné to není. Nikomu se asi nelíbí veřejné ponižování za věci, které má rád. A já fakt výjimkou nejsem.

V tu chvíli mnou projel chlad a úděs a chvíli jsem nebyla schopná cokoliv udělat. Jen jsem stála na místě a poslouchala jejich pošťuchování a urážky. Nikdo neříká, že jsem spisovatelka jako Rowlingová a že jde o perfektně zpracované příběhy, ale také si myslím, že to není tak špatné, jak to prezentovali, a definitivně jdu vpřed. Snad jako každý na této planetě, pracuju na sobě a zlepšuju se. A probůh, netušila jsem, že jde o takový smrtelný hřích, za který skončím v pekle. Že mně nedošlo, že jsem se měla narodit jako Moliére a svou vlastní verzi Lakomce vysolit pěkně na písku vedle báboviček. Což o to, že tou dobou děti neumí psát, já to teda jako umět měla, když se tomu chci věnovat. Škoda slov…

A věřte nebo ne, ze sebevědomé holky, co se psaní týče, se stalo zakřiknuté pískle, které se děsí tlačítka zveřejnit, protože netuší, co přijde pak. Svým dětinským chováním mi ostatní vzali to, co bylo po právu moje a kde jsem se cítila dobře a mohla jsem tam psát všechno, co jsem chtěla. Najednou jako kdyby mi vzali střechu nad hlavou a ukradli všechno. A já se bála, pro co se ještě vrátí, protože jsem věděla, že to nastane.

Proto tímto konečně žádám všechny ty, kteří mě znají a jsou tady zas a znovu jen z toho důvodu, aby se na mé osobě zabavili, aby se sbalili a konečně odešli a vrátili mi kus mého vlastního prostoru a místa, kde můžu být sama sebou. Děkuju vám.

Článek přepsán a aktualizován 12. 4. 2019

O mně

KeXa

Devatenáctiletá Ostravačka se zálibou v psaní. Studuji žurnalistiku, ráda řídím, bavím se s přáteli a cestuji. Články vycházejí nepravidelně z důvodu letošní maturity, děkuji za pochopení.

1 komentář:

Martina17. srpna 2016 v 12:20
Na rovinu s tebou souhlasím. Nestydím se za to že píšu, ale už jsem klopýtla a řekla o své vášni člověku, kterému jsem dříve sice věřila ale už tenkrát jsem si tím začala kopat hrob. Dodnes toho lituji a jsem nedůvěřivá vůči lidem ve svém okolí. Pokud se někomu svěřím se svým psaním je to jako kdybych ho pustila do svého nitra a tudíž mu akorát dávám nabitou zbraň do ruky. Extrémně si važte lidí, kterým opravdu můžete věřit, protože já mám takových nejlepších pomálu a tyto osoby pro mně znamenají hrozně moc. :/ Fakt, jsi sepsala nádherný článek. :)
OdpovědětVymazat
Odpovědi

Okomentovat

O mně

KeXa

You may also like

1 komentář:

O mně

Oblíbené příspěvky