Spěchám, běžím, spěchám. Nestíhám. Autobus tři metry přede mnou, plíce jeden za mnou. Fakt nestíhám. Hlučnou ulicí se rozezní ještě zlověstný zvuk zavírajících se dveří. Už jsem se zmínila, že nestíhám? Kolos se dává do pohybu a odjíždí. Tak už zase stíhám.

Rozhlížím se okolo a říkám si, co mám teď tu půlhodinu dělat. Do očí mi padne neonový název supermarketu, a tak se k němu, teď už pomalou chůzí, ať mě přece ty plíce doběhnou, že jo, vydávám.

Původně mám v plánu koupit si jen obyčejnou tatranku, kterou bych mohla chroupat na zastávce při čekání, ale svědomí mi nedává a já volám domů. Obratem dostávám celý seznam. Kup mlíko, nezapomeň maso, taky dochází zelenina, hlavně vem‘ rohlíky, myslíš na to maso? Jinak nebudeš mít co jíst! A když už tam budeš, přiber víno.

Poctivě si vše poznamenám a vcházím dovnitř. Nákup je jednoduchý a já si to už po deseti minutách rázuju k pokladně. Teď ale přichází ten největší problém: kam s tím vším? Do kabelky se to nevejde, v rukou to nést nechci, vypadala bych jako pitomec, „eko“ a „in“ plátěnku jsem si nechala doma. Zbývá jediná možnost, prostě si vezmu tašku. Původně sahám po papírové, ale nahmatám pouze vzduch – nejspíše už se samovolně rozpadly, to se u nich stává často. A jsme u hlavního problému: jestli si vezmu tu plastovou, nemám šanci.

V dnešní době, kdy lid hrdě křičí po neplýtvání a zašlapává všechny odpůrce, takto nemůžu vylézt. A jakmile bych s touto hrozbou vyšla z bezpečí obchodu, padla bych na společenské příčce těsně nad souseda pálicího petky na zahradě a lehce pod sousedku, která netřídí. Ve zkratce, až na úplný spodek pomyslné tabulky.

V rychlém sledu projedu všechna pro a proti, ale než stihnu promyslet odpověď, má pusa už povídá: „Poprosím jednu tašku za dvě koruny,“ a já s hrůzou pozoruju, jak se milé prodavačce z tváře vytrácí úsměv a s nejistotou v pohybech mi toho ďábla předává. Jako kdybych viděla její myšlenky, které plivou přede mě na zem a nadávají mi do ignorantů. No, nevadí.

Vše potupně naskládám do igelitky a mířím si to na zastávku a doufám v brzký příjezd autobusu. Alespoň něco se mi dnes poštěstí, a tak jsem během chvíle konečně doma skryta před zraky všech netykavek. Nákup vybalen, taška schována na horší časy.

Otvírám počítač a doufám, že na vševědoucím internetu naleznu řešení na tento problém. Nikde nic, pouze články a tom, jak jsou tito plastoví zabijáci nebezpeční. Díky, to už vím, něco nového?

Hledám dál. Hle, video! Jak jsem začala se zero waste životem – tipy a triky. Klikám na přehrát a doufám, že se alespoň nyní dozvím o něčem užitečném. Dívka zapáleně povídá o škodlivosti všeho odpadu a nabádá ostatní, jak by měli jít do sebe a začít naši přírodu šetřit. Odkazuje na webovou stránku, která k tomu má dopomoct, tak ji teda otvírám a nestačím se divit. Cena jedné takové skladné tašky je rovna pomalu celému nákupu na týden pro fotbalový tým kluků ve vývinu.

Nevadí, odkaz zavírám a hledám dál. Po chvíli narážím na další video, tentokrát o tom, jak si takovou úložnu nákupu vyrobit. Stačí prý použít starou záclonu, tu sešít a violà, hotovo, nic těžkého. Rozhlédnu se okolo, ale jediné záclony doma mi visí v obýváku.

„Stejně už jsou hnusné,“ říkám si pro sebe, zatímco je sundávám z oken. Šicí stroj oděn do vrstvičky prachu pyšně opráším, a jakmile se obláček rozptýlí a já se přestanu dusit, pustím se do práce. Ruce sice utrpí, ale pořád si říkám, jak to zachrání mé společenské postavení a život před ukamenováním uprostřed náměstí.

Taška je hotová, já odměněna tou tatrankou, kterou jsem v nervozitě zapomněla sníst, a hledám si autobus zpět do města. Musím si přece koupit nové záclony, teď už je budu mít do čeho dát.