Vzhledem k tomu, jaký úspěch měla první série článků z cesty do Ameriky, rozhodla jsem se vám tady shrnout a sepsat i náš loňský výlet zde. Doufám, že vás tyhle články budou bavit stejně jako ty předtím a budu moc ráda za jakoukoliv vaši zpětnou vazbu.
Užijte si čtení.

Celá cesta začala na Katowickém letišti v půl třetí odpoledne, tedy o tři čtvrtě hodiny poté, co doopravdy započít měla. Naše letadlo hlásilo čím dál tím větší zpoždění a my začínali být nervózní, což se s námi neslo i v letadle. Všichni jsme moc dobře věděli, že máme pouhou hodinu na přestup na zaoceánský let a ani jeden jsme si chvilkami nebyli jistí, zda vůbec přestup stihneme. Přeci jen, Frankfurtské letiště, kde jsme měli namířeno, je jedno z těch největších v Evropě a jedná se takřka o drobný svět uvnitř města.

A čím déle jsme letěli, tím nervóznější jsme byli. Věděli jsme se, že boing stojí u brány Z 54, avšak z faktu, že by nás autobus po příletu mohl převézt ke gatu A, jsme si pouze dělali srandu. Ovšem když tato situace opravdu nastala, smích nás už nadobro přešel a my jen mohli pozorovat, jak se rafička hodin nebezpečně blíží k době našeho odletu. Když jsme byli vysazeni, měli jsme přesně jedenáct minut na to, abychom se přesunuli přes celé letiště. A tak započal náš lov na letadlo… Hrozilo nám totiž, že pokud spoj nestihneme, z Amerického výletu se stane průzkum Německa a místních zajímavostí.

Naštěstí jsme však tolik smůly neměli a o několik minut později už opravdu ještě s několika dalšími opozdilci nastupovali do okřídleného obra, který nás měl dopravit až do zaslíbeného New Yorku. V duchu jsme se všichni modlili, aby i naše kufry potkal stejný osud jako nás, případně pak, že tohle byla ta největší komplikace celého nastávajícího výletu.

A tak jsme se vznesli na oblohu, na několik následujících týdnů se rozloučili s Evropským kontinentem a na následujících devět hodin se odebrali do svých vlastních světů.

Do „Země za velkou louží“ jsme kvůli velkému časovému posunu dorazili ještě téhož večera. Na J. F. K. Airport jsme prošli kontrolou, která se samozřejmě, jak je již našim zvykem, neobešla bez několika zádrhelů. Nikdo však naštěstí ze Spojených států nebyl vykázán, a tak jsme si vyzvedli kufry (které překvapivě přiletěly také) a vydali se vstříc velkoměstu a místním taxikářům.

A alespoň tady jsme se bez jakýchkoli háčků, snad až na pochybnosti ohledně našeho řidiče a jeho plánů, dostali do hotelu, který se měl stát našim příbytkem na několik následujících dní.

Nedá se říct, že bych po tom, co jsem z města za těch několik desítek minut viděla, byla okouzlena. Spíše mě všechny ty tmavé uličky skrývající, podle slov taxikáře, velké nebezpečí děsily. I tak jsem to všechno ale nezavrhovala a s vidinou v lepší zítřky se vydala po dlouhém dni na kutě.

Ve dne, zvláště pak v brzkých hodinách ranních už město vypadalo mnohem lépe, než jak tomu bylo předešlé noci. Dost možná tomu přispíval i fakt, že jsem si odpočinula po dlouhé cestě, ale vše najednou vypadalo mnohem optimističtěji. Ovšem až na náš jet lag, který se projevil tím, že jsme se převalovali v postelích už v pět ráno a v šest se nechali z peřin vyhnat pocitem hladu.

I proto naše výprava do ulic započala okolo osmé hodiny. Vzhledem k tomu, že náš příbytek se nacházel hned vedle Brodwayské ulice, neodpustili jsme si procházku po Manhattanu, převážně pak po těch nejatraktivnějších centrech jako je například Times square či Empire State Building nebo Rockefellerovo nákupní centrum.

Co se Times square týče, byla jsem mírně řečeno zklamaná. Ze všech těch filmů jsem si představovala obrovské náměstí plné hlučných Newyorčanů, svítících reklam a žlutých taxíků. Pravda, tabule i taxíky zde byly, avšak velikostně se nejednalo o nic převratného, ulice byly plné pouze turistů s fotoaparáty většími než celé mé bytí. Dost možná za to mohl fakt, že jsme tam byli během dne, avšak místo mě nikterak neohromilo.

To se však nedalo říct o naší další zastávce, kterou byl právě ikonický mrakodrap Empire State Building. Zde se projevila výhoda předem zakoupených kuponů na místní památky, a tak jsme přeskočili většinu ohromné řady a během chvíle se mohli kochat překrásným výhledem na celé město. Rozhodně šlo o něco, co se mi pevně vrylo do paměti, jelikož takový pocit, že mám svět na dlani, jsem neměla snad nikde na světě – dokonce ani v tom letadle.

A po dech beroucím zážitku byl konečně čas na oběd, který svou cenou také dokázal způsobit drobnou zástavu srdce. Co je všeobecně známo, je, že bydlení v Americe je drahé na rozdíl od oblečení. A v restauracích to platilo dvojnásob, jelikož za cenu jednoho vašeho obědu pro pětičlennou rodinu byste si dokázali koupit i sadu vyhlášených šperků. Avšak tak to zde měli nastavené a nám nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit, v poklidu se najíst a pokračovat v průzkumu města, což jsme také udělali.

Poslední zastávkou se tedy stala budova OSN a Trump’s tower, kde jsme se chtěli podívat spíše ze zvědavosti. A bohužel se nám nepoštěstilo a nebyl nám umožněn vstup ani do areálu Organizace spojených národů, a tak jsme byli donuceni spokojit se pouze s pohledem z ulice a pokračovat dál. Co nám za to ale stálo, byl nádherný západ slunce v místních uličkách.

A jelikož si naše tělo žádalo spánku, protože v České republice bylo tou dobou něco okolo druhé hodiny noční, vydali jsme se zpět do hotelu a tím ukončili náš další den zde.

Dnešní den byl už od počátku ve znamení sebevzdělávání, když jsme se vydali na projížďku lodí na Liberty island, kde se nachází slavná Socha svobody, spojenou s prohlídnou Ellis island, místem, kde se nacházela slavná imigrační stanice.

Co se sochy svobody týče, nikterak mě nezaujala. Nepředčila žádná z mých očekávání, naopak jsem si představovala celý ostrov mnohem honosnější a, což byla má chyba, mnohem prázdnější. Fakt, že jsme se prakticky jen prodírali davy turistů, mě nijak neokouzlil.

A co se týče Ellis island, rozhodně se jednalo o zajímavé místo plné obrovského množství příběhů a šťastných konců. Co mě však mrzí, nezdrželi jsme se dlouho, protože vše bylo v angličtině a jediní, kdo rozuměli, jsme byli já s bratrem. Ostatní členové skupiny se proto raději rozhodli užívat si denní dávky kofeinu vyhřívaje se na sluníčku. A i na nás bylo po hodině čtení informací až až, a tak jsme se rozhodli, že už nebudeme zdržovat a vrátíme se za ostatními. Pokud někdy budu mít ještě možnost se do New Yorku podívat, imigrační muzeum bude rozhodně místem, kde se budu chtít podívat ještě jednou.

Pro zajímavost, abyste věděli, jak jsem myslela ty šťastné konce a mnoho příběhů, zde je pár přeložených textů z tabulí, které se nacházely po celé rozlehlé budově:
        

  „To je vše, co jste slyšeli. Zlato na ulicích Ameriky… není žádná východní Amerika ani západní Amerika, žádné Spojené státy, pouze Amerika. Byly to samé dobré věci. Můžete zde být kýmkoliv chcete a vydělat hodně peněz, i když to bude pouze dollar denně.“ – Louise Nagy, imigrace roku 1913
          „Den, kdy jsem opustila domov, se mnou šla má máma na železniční stanici. Když jsme se loučily, říkala, že to je jako vidět mě vcházet do mé rakve. Už jsem ji poté nikdy neviděla.“ – Julia Goniprow, imigrace roku 1899
          „Přeji si, abys přišel do Ameriky, milý bratře, protože já se zde mám nyní vážně dobře, nemám žádné důvod vracet se do naší země, protože v naší zemi mě čeká pouze bída a chudoba a nyní se mám lépe než lord naší země.“ – z dopisu Adama Raczkowského 

A toto je pouhá část toho, co zde můžete najít. Podobných zpovědí, spisů a záznamů je zde obrovská spousta.

A po této zastávce jsme se lodí vrátili zpět do pochmurně vyhlížejícího New Yorku, kde se začínaly stahovat mračna. Neotáleli jsme a rovnou jsme se vydali k památníku 11. září, který mi naprosto vyrazil dech. Myslím, že i kdybych se snažila sebevíce, nedokážu vám předat ani zlomek emocí, které jsem v tu chvíli pociťovala. Nedokážete si představit, jak silná atmosféra zde panovala, a už vůbec ne, jak moc vás dokáže zasáhnout rozsáhlost samotného památníku.

Pro ty, kteří nevědí, se jedná o vyhloubené díry z černého kamene přesně v místech, kde stála slavná Dvojčata. Uvnitř po stěnách stéká voda lehce připomínající pád budovy do sebe samé. A co je na tom to nejděsivější, po celém obvodu obou těchto obrovských jam, jsou vytesaná jména všech, kteří při této tragédii zemřeli. Fakt, že u nejednoho jména se nacházel dodatek „a její nenarozené dítě“, snad ani nemusím dodávat, avšak právě tyto nápisy byly tím, co mě zamrazilo snad nejvíce. Uvědomit si, kolik nevinných, zde doopravdy bylo a o jakou tragédii se ve skutečnosti jednalo.

A jelikož se v areálu památníku nacházelo i samotné muzeum, rozhodli jsme se vydat i tam. Znovu upozorňuji, že ti, kteří by zde měli v plánu jít, by si měli předem koupit lístky, protože řady, které se zde stály, byly takřka nekonečné.

Hned na začátku expozice na nás čekal základní popis útoku: kdy a kde k němu došlo, kdo byli účastníci a na jaká místa měli namířeno. Nacházely se zde také obrázky Dvojčat jen několik minut před katastrofou. Následovala obrovská místnost, kde šly vidět základy mrakodrapu a uprostřed stálo několik děsivě vyhlížejících připomínek této tragédie. Hasičské auto s velmi pomačkanými plechy, sloup pomalovaný lidmi, kteří přáli upřímnou soustrast, nebo pak naopak stále doufali, že se jejich příbuzní ještě najdou mezi sutinami…

Dále jste se dostali do obrovského areálu plného spletitých chodbiček, které si myslím, že jsem ani po těch několika hodinách zde neprošla celé. Ať už šlo o vzpomínkovou místnost, kde měl každý zahynulý fotku, přes pozůstatky budovy až po fotografie a videa z pokusů záchrany osob z bortících se mrakodrapů.

A i když jsem zde nestrávila moc dlouhou dobu, rozhodně můžu říct, že takto silný zážitek jsem nikdy nezažila a myslím, že nic podobného ani nezažiju. Jsou místa, kde si každý z nás uvědomí, jak cenný je lidský život a jak jednoduché je jej zničit… a očividně ne jen jeden.

Po prohlídce muzea a památníku nás čekala cesta k Rockefellerově centru, kde se na samém vrcholu nacházela další z krásných vyhlídek na město. Jednalo se dokonce i o místo, kde vznikla jedna z nejslavnějších fotografií světa, a to tou, kde dělníci sedí v obrovské výšce nad městem a na rozestavěné budově svačí.

Nás zde ovšem jídlo nečekalo, naopak nám byl naservírován nádherný výhled na západ slunce a noční New York, který definitivně stál za to a troufám si říci, že tato vyhlídka byla mnohem krásnější než ta, která je na Empire State Building. Možná to bylo tím krásným západem, možná menším množstvím lidí, jednoduše se mi zde líbilo mnohem více a dost možná bych tam stála a kochala se ještě nyní, kdybychom se nemuseli kvůli únavě po celém dni a stále trvajícímu jet lagu vrátit zpět na hotel.

Následující den jsme se rozhodli strávit projížďkou okolo města na lodi. Hodně lidí právě tuto prohlídku chválí a i my jsme s nimi měli vždy dobré zkušenosti. Bohužel, zde to říct nemůžu.

Prvním problémem byla rozbitá loď, kvůli které jsme vypluli o více než hodinu později, následně pak huhlající průvodce a nakonec fakt, že jsme se prakticky nic nového nedozvěděli, pouze jsme si ověřili naše informace. A to nám bohužel za těch několik hodin času a velký peněžní obnos nestálo.

Společně jsme se pak všichni vydali na jídlo a po něm se naše cesty znovu rozdělily. Zatímco ženská část naší výpravy se vydala zpět k hotelu a nakupovat, já s mým bratrem a tátou jsme zamířili k Brooklynu. Ten jsme si bohužel projít nestihli, jelikož nás tlačil čas, ale alespoň jsme si prohlédli a nafotili pohled na opačný břeh East River, kterým byl především Manhattan. Rozhodně nešlo o nejlepší vyhlídku, ale jak jsem již zmínila, neměli jsme tolik času, abychom se vzdalovali více od stanice metra, a tak jsme se museli spokojit i s tímto přelidněným místem.

A důvod, proč jsme tak spěchali? Jelikož bylo 4. července, Amerika se ponořila do vlasteneckých barev a hrdě ukazovala světu svou nezávislost. A přesně k této události si město připravilo také slavnostní ohňostroj, který se měl odehrávat v centru Manhattanu. Bohužel pro nás, bylo to také jedno z mála míst, které nebylo protkáno zastávkami metra, a tak jsme museli vyjít o to spíše, abychom si stihli najít dobrou vyhlídku.

Že by se nám to povedlo, se úplně říct nedá, ovšem kvůli množství lidí v ulicích, jsme se blíže dostat ani nemohli. A v konečném výsledku, po samotném zhlédnutí, nám to vlastně ani nevadilo, jelikož ohňostroj nás všechny tři zklamal.

A jak se pak následně ukázalo po hodině chůze, následných třiceti minutách v přecpaném metru a zabloudění v uličkách, rozhodně nám to za to celé nestálo. Jak jsme se ale nakonec shodli, ne všechny dny musí být skvělé, a tak jsme se s bolavýma nohama vydali spát.

Další a zároveň poslední den v New Yorku jsme se rozhodli věnovat návštěvě známého Central parku. Jak je všeobecně známo, jde o opravdu obrovskou zelenou plochu v samém srdci města tak velkou, že projít ji by zabralo takřka celý den.

Proto jsme využili možnosti jízdy na kole a společně s mými sourozenci jsme se vydali na projížďku. Rodiče mezitím čas trávili v prostoru hotelu a procházkou po Broadway street.

Všechny tři nás překvapila opravdová velikost parku, jelikož i toto místo se může z filmů a seriálu zdát malé, ovšem fakt, že naše projížďka trvala dobré dvě hodiny, mluví nejspíše sám za sebe. Dalším, co nás překvapilo, byla rozlehlost tras pro kola a tomu, o jaký komplex ve skutečnosti jde. Jak jsme se všichni tři shodli, rozhodně šlo o zelenou džungli mezi železnými giganty a ztratit se ve spleti uliček by byl jistě velký problém.