Nikdy by mě nenapadlo, jak moc velký je rozdíl mezi tím jezdit na tábor jako dítě a jako vedoucí.

A přesně o tomhle je dnešní článek. Původně jsem netušila, jak ho pojmout, ale nakonec jsem si říkala, že to je vlastně jedno, že dneska se potřebuju hlavně vypsat z těch všech pocitů a myšlenek po těch dvou týdnech mimo civilizaci.

Abych vás dostala do obrazu, už od mých sedmi jezdím každoročně na tábor, přesněji sokolský tábor bez elektřiny, ve stanech s podstavou, jídlem i programem pětkrát denně a tak celkově si přátelé rádi dělají srandu, proč do toho výcvikového tábora jezdím. Pravdou je, že ty lidi, prostředí a všechno, co k tomu patří, naprosto zbožňuju, a tak, když jsem loni jako sedmnáctiletá jela naposledy jako dítě, ani jsem nepřemýšlela nad tím, že by to mohl být můj celkově poslední rok.

A naštěstí se tak ani nestalo, hlavní vedoucí mě i s mou dobrou kamarádkou a stanovou spolubydlící vzal na výpomoc s programem. To pro nás znamenalo připravit si dohromady deset her, letos v tematice Game of Thrones.

Všechno do té doby vypadalo naprosto v pořádku, hry jsme si připravily, jediným rozdílem bylo, že jsme pomáhaly všechny naložit do autobusu a hlídat je během cesty do tábořiště.

Pravá zábava začala až tam. Normálně bychom si šly zabrat náš klasický stan, snažily se co nejvíce před nástupem vybalit a zabydlet a pak si šly společně s ostatními projít tábořiště, které už známe i poslepu. Jenže. Letos jsme se vydaly na druhou, nehostinnou část, hned nato zjistily, že do našeho stanu poteče, a do třetice naprosto netušily, co dělat, zatímco ostatní působili naprosto sebevědomě. To bylo poprvé, kdy se mi zadrhl dech s myšlenkou, co jsem to sakra udělala.

Během zbytku dne jsem si připadala naprosto neužitečná a zmatená, jako kdybych tam byla poprvé v životě, ne po jedenácté, ale aspoň jsme se přestěhovaly do stanu, o kterém jsme myslely, že bude v pořádku, zabydlely se a pořádně pokecaly. Nakonec to nezpůsobilo zas tak strašně, i když pocit odříznutí, ztracenosti a stesku po starých časech tady byl.

Druhý zádrhel přišel hned následující den, když nás jiná vedoucí požádala o výpomoc při její hře. Úkol zněl naprosto jednoduše - zabavit osmadvacet děcek, zatímco ona si dalších sedm odvede na čtvrt hodinky do lesa na svou noční hru. A kéž by to bylo tak jednoduché i v praxi.

Dalo se čekat, že si všichni budou chtít povídat, ale nevěděly jsme, že nás budou ignorovat a dělat si z nás srandu tak moc, jak to bylo. Dva týmy byly klidné, vedli je kamarádi, kteří si dali říct a pochopili z našich zoufalých výrazů, že stačilo. Ovšem dalším dvěma bylo naprosto ukradené, co říkáme nebo co si myslíme, a přesně ty jsme nebyly schopné zkrotit. V další várce, když všichni zjistili, že to nebude trvat čtvrt hodiny, ale minimálně půl, si vzala vedoucí týmy dva - samozřejmě ty, které nám pomáhaly, a tak jsme tam na to byly samy s čtrnácti unavenými, otrávenými a ignorantskými dětmi. Asi si už dokážete představit tu katastrofu, když se nám vysmáli a my nakonec raději odešly a nechaly je si povídat. Hlavní vedoucí a zároveň náš kamarád to konstatoval jednoduše: brzo jste to vedoucování vzdaly, není to tak jednoduché, co? a těmihle slovy společně s tím, že na další den si bereme jeden program, mě dorazil už úplně, div jsem večer ve spacáku otřesená nebrečela. Řeknu vám, nikdy jsem si nepřipadala více, že někde nepatřím.

Nemůžete se mi tedy divit, že na druhý den jsem šla na nástup fakt dost vyklepaná strachy, ale naštěstí to bylo v pohodě.

Několik následujících dní jsem se sžívala s novou rolí. Občas to bylo fajn, občas zase ne, ale nakonec jsem si to opravdu užila, i když uznávám, že jsem po každém programu byla neskutečně unavená. Nečekala jsem, že bude tak psychicky vyčerpávající snažit se zabavit a zkrotit bandu puberťáků a zpětně začínám obdivovat mé učitele za to, že to s námi tak skvostně zvládají.

I přes to všechno jsem si ale nejvíce užila poslední večer, kdy děcka měla posunutou večerku a u těch starších se to vlastně ani nijak neřešilo. Všichni, celá naše velká parta přátel, se kterými se tady bavím, jsme proto seděli v kroužku u ohně, lehce popíjeli a povídali si snad až do čtyř do rána, než bylo zahlášeno, že teď už fakt do postelí musí jít všichni. A tak jsem konečně s dobrým pocitem zakončila jak celý den, tak i první rok jako vedoucí na táboře.

Bylo to jiné, a jak, ale ne vždycky je změna špatně. Pár let to trvat bude, ale věřím, že se všechno dá do pořádku a že si na novou pozici zvyknu. Prozatím mi nezbývá nic jiného než se těšit a doufat, že budou všichni v klidu a neudělají proti nám žádnou vzpouru.