A i tak jsem v neděli ráno nastoupila s nejlepší kamarádkou na vlak směrem do Prahy, abych si užila toho mého milovaného zrzka, kterého jsem se nemohla dočkat už od října, nedocházelo mi, že na něj doopravdy jedu a že ho uvidím. 

Cesta s dlouhým pokecem a setkáním s kamarády-kolegy mi zvedla náladu natolik, že jsem se dokonce začala i těšit, co sebou drobný výlet přinese.

Dopoledne jsme proflákaly po městě, odpoledne zase na obědě a v hotelu, než byl tedy čas vydat se na koncert, který sice začínal  až v sedm, ale my se tam raději vydaly už na šestou. Kvůli složité administrativě, která koncertu předcházela, jsme nevěřily, že by vstup mohl proběhnout bez nekonečných front, avšak opak byl nakonec pravdou a my byly v areálu během deseti minut. Už toto nás velmi příjemně překvapilo, stejně jako dobrá místa, která se nám povedlo sehnat. Byly jsme v zadním sektoru na stání, proto jsme nepředpokládaly, že by se nám mohlo povést stát relativně blízko.

Jak se ale blížil koncert Zary Larson, místo se začínalo plnit a jak se před nás nacpalo několik lidí, zjistily jsme, že vlastně zas tak skvostný výhled nemáme, ať jsme sebeblíž. I tak jsme se ale nevzdávaly a s tím, že tak dobrá místa přece už neseženeme, jsme tam i na její koncert zůstaly. Dav byl ale bohužel v pěkně blbém rozpoložení, a tak, i kdybych si ji chtěla užít sebevíce, nebylo moc šancí, ta nálada vás stáhla taky. Ne že by se mi její představení nějak výrazně líbilo. Tancovala sice pěkně a hlas byl taky čistý, že by ji ovšem zajímalo, že má před sebou i lidi, které je třeba roztančit, to vůbec. Ona jen přišla, odzpívala si a zase odešla. Nic víc, nic míň.

James Bay byl už o něčem jiném, to ano. U toho už se všeobecná nálada zlepšovala, a tak byla i možnost si zazpívat a trochu i ve stísněném prostoru zatančit. On se i doopravdy snažil, aby si posluchači koncert užili a zapojoval dav, což bylo vážně super.

Asi v polovině koncertu jsme ale dostali žízeň a nakonec nebyla jiná možnost, než se míst vzdát a odejít dozadu, kde byla sice enormní řada, ale dalo už se alespoň dýchat. A jak jsme zjistily, zas tak zářná ta místa přeci jen nebyla, protože i z toho naprostého konce celého areálu jsme viděly mnohem, mnohem lépe, dalo se dýchat a vzadu byla taky mnohem jiná nálada než vepředu.

Po úmorném, asi hodinovém čekání jsme si konečně vyzvedly pití a zároveň i začal koncert Eda. A musím vám říct, že to byl neskutečny zážitek, doopravdy. Jel jednu pecku za druhou a celkově, bylo těžké zatlačit slzičky. Nebudu vám lhát, jednou nebo dvakrát mě dojal tak moc, až jich pár doopravdy ukáplo. Celkově mě neskutečně moc překvapil, protože, co jsem slyšela od známých, nikdo s jeho koncerty nebyl nijak extra spokojený, proto jsem tam šla s mírnou skepsí. Jak se ale ukázalo, nebylo vůbec proč, protože byl neskutečně skvělý, spolupracoval s davem a zpíval tak neskutečně krásně... a to, že hrál jen na kytaru a neměl u sebe kapelu, to všechno jen znásobilo a já si koncert fakt hrozně moc užila.

A co bych ještě moc ráda vyzdvihla, je doprava zařízená z koncertu, protože tohle bylo vážně úžasné. Cesta do metra byla prošpikovaná jak policisty, tak i informátory ohledně tras a odjezdů, a tak bylo doopravdy jednoduché dostat se tam, kde člověk potřeboval. A metro, které jezdilo snad každou minutu, bylo taky bezkonkurenční. Kdyby nás nevyhodili dvě zastávky před stanicí, kde jsme potřebovali, neměla bych na celý koncert snad žádných výhrad.

Více takto vydařených akcí, opravdu, z celé organizace jsem byla doopravdy nadšená, snad až na ty řady u pití.

Váš

Z(a)tracený snílek